„Takže chceš něco, co ho nevyděsí k smrti, ale donutí ho zůstat doma a starat se?“ nadhodila Daniela pobaveně.
„Přesně tak. A ideálně aby kolem mě kmital,“ doplnila jsem a koutkem oka sledovala Romana Tkadlece, jak si obléká kabát, aniž by věnoval jediný pohled prostřenému stolu.
„Labyrintitida,“ vystřelila bez váhání. „To je sázka na jistotu.“
„Zní to dost hrozivě,“ uznale jsem kývla. „Jaké to má příznaky?“
„Brutální závrať, žaludek na vodě, člověk sotva stojí. Nutný klid na lůžku a medikace. A často to spustí stres,“ vysvětlila klidně.
O den později, sotva se Roman vrátil od Boženy Starýové, jsem sehrála své představení. Probudila jsem se s tichým zasténáním, zkusila se posadit – a vzápětí se dramaticky zhroutila zpět do polštářů.
„Katko, co se děje?“ vyděsil se.
„Všechno se točí… je mi na zvracení… neudržím se,“ šeptala jsem.
Nezaváhal. Zavolal záchranku a pak, na mou žádost, i Danielu. Přijela s tak profesionálně vážným výrazem, že jsem málem uvěřila vlastní diagnóze.
„Jednoznačně labyrintitida,“ oznámila po krátkém vyšetření. „Minimálně týden naprostý klid. Bez stresu.“
Roman zbledl a během chvíle se změnil k nepoznání. Nosil mi čaj, upravoval polštáře a sedával u postele s knihou v ruce.