Tyhle všechny nedostatky si na sobě uvědomovala až příliš ostře. Přesto se do jejího nitra vkradl zvláštní klid, téměř úleva. Kolik let už snášela podivné noční hovory, náhlé pracovní „povinnosti“ o víkendech, účtenky z kaváren, do kterých ji Dalibor Planý nikdy nevzal? Všechno to do sebe najednou zapadlo. Nikdy ho ale nepřistihla při činu. Vždy měl připravené vysvětlení, všechno dokázal obrátit tak obratně, že se nakonec omlouvala ona sama za vlastní podezíravost.
„Je to poprvé,“ tvrdil bez mrknutí oka. „Nevím, co mě to popadlo. Jako by mi spadla na hlavu nějaká kometa.“
Tou „kometou“ byla recepční z hotelu, kde byl během služební cesty ubytovaný. Dvacetiletá holka s hezkou tvářičkou, jinak sotva čím výjimečná. Rozumu zřejmě také mnoho nepobrala, protože se za ním přestěhovala do Prahy a z úspor si pronajala ošuntělý pokojík. Scházeli se proto většinou v bytě. Tam se dalo osprchovat, vyprat prádlo, cítit se pohodlněji. Gabriela Navrátilová si tehdy lámala hlavu, proč pračka doma neustále běží na rychlý program místo obvyklého „smíšené prádlo“. Odpověď byla prostá.
Byt patřil Daliborovi ještě před svatbou, zdědil ho po otci. Když Gabriela podala žádost o rozvod, nezbylo jí než se s Viktorií Tichýovou odstěhovat do menšího bytu po babičce na okraji města. Viktorie protestovala – jak se prý bude každý den vláčet takovou dálku do školy?
„Tak zůstaň bydlet se mnou,“ navrhl Dalibor. Dočkal se však jen další spršky výčitek. Aspoň že dcera dokázala nahlas říct to, co si Gabriela dlouho nechávala pro sebe.
Začátky nebyly jednoduché. Nové spoje, jiné obchody, téměř hodina cesty do práce i do školy. Postupně si ale obě zvykly. Gabriela si našla jiné zaměstnání a Viktorie nastoupila na vysokou školu, kam to měla podstatně blíž. Na sebelítost nezbýval čas – starosti všedního dne a přípravy na závěrečné zkoušky je držely v neustálém tempu. A když se všechno konečně uklidnilo, smutek už jako by neměl nad čím zůstávat.