„Tadeáši?!“ vykřikla Karolína Vaněková tak pronikavě, až se její hlas rozlehl celým domem. „Kam zmizely moje růže?“
Ze dveří vyběhl její muž, zaskočený naléhavostí jejího křiku. „Karolíno, co se děje? Proč tak křičíš?“
Se slzami v očích ukázala směrem k předzahrádce. „Podívej se tam! Někdo mi je všechny vyrval. Úplně i s kořeny!“
Květiny byly její vášní, a růže především. Když se s Tadeášem Markem přestěhovali z bytu do rodinného domu, který zdědil po otci, vrhla se s nadšením do zakládání záhonů. Před domem vznikl malý, pečlivě upravený palisádník. Rostlo tam ledacos, ale skutečnou pýchou bylo deset růžových keřů v rozmanitých barvách. Vysadila je přímo pod okna, aby je mohla obdivovat každý den.
Tadeáš si mlčky prohlížel zpustošenou hlínu. „To je snad zlý sen…,“ zamumlal.
„Kdo by něco takového udělal? A proč?“ vzlykala Karolína.
„Možná se sem někdo dostal v noci,“ nadhodil nejistě. „Je divné, že Aron nic neslyšel a nezačal štěkat.“
Bezradně si promnul zátylek. Karolína si mezitím otřela tváře, ale její pohled potemněl podezřením.
„Jestli náš pes mlčel, nebyl to cizí člověk. Byl to někdo, koho zná. A já moc dobře tuším kdo,“ pronesla rozechvěle.
„Prosím tě, nezačínej zase…,“ sevřel Tadeáš pěsti. „Tohle už jsme řešili.“
„Nezačínám. Jen říkám pravdu. Udělala to tvoje matka. Jsem si tím jistá. Nikomu jinému moje růže tak nevadily.“
Zhluboka si povzdechl. Podobné hádky mezi nimi doutnaly od chvíle, kdy se nastěhovali do domu. Dagmar Doležalová bydlela jen o pár ulic dál a zastavovala se téměř denně. Karolínu oslovovala s ironickým úsměvem jako „snachu“ a její zahradničení shazovala jako zbytečné plýtvání časem.
„Máma by tak daleko nezašla…,“ začal Tadeáš, ale slova mu uvízla v hrdle, protože si sám nebyl tak úplně jistý.