V hlavě mu začaly znít věty, které dřív pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Tehdy mu připadaly jen jako jedovaté poznámky, nic víc.
„Na co tolik trnů? Vypadá to tu jak houští pro divočáky.“
„Kdysi tu rostla rajčata a okurky, a ne tohle ženské království!“
„Jako kluk jsi mi pomáhal na záhonech, a teď si k nim čicháš jako nějaká holčička.“
Vždycky to přešel mávnutím ruky. Nechtěl další hádky, další napětí mezi matkou a ženou. Jenže teď, když stál před rozrytou hlínou, si poprvé připustil, že Karolína možná nemluvila do větru.
Tu noc Karolína oka nezamhouřila. Převalovala se, tiše si cosi mumlala, jako by si potřebovala sama před sebou něco obhájit. Nad ránem vyšla na verandu a usadila se na schody. Před ní se rozprostírala jen tmavá, převrácená zem. Místo, kde ji ještě nedávno vítaly rozkvetlé pupeny, zelo prázdnotou.
Tadeáš Marek si k ní přisedl. Mlčel.
„Starala jsem se o ně. Zalévala je, mluvila s nimi. Každá měla jiný odstín. Každá své jméno. Chápeš to?“ vydechla sotva slyšitelně.
„Chápu,“ odpověděl tiše.
Zavrtěla hlavou. „Ne, Tadeáši. Nechápeš. Smál ses, když jsem jim ta jména dávala. Pro tebe to byly jen kytky. Pro mě… jako děti.“
Natáhl k ní ruku, chtěl ji obejmout, ale odtáhla se.
Další den zůstala zavřená v ložnici. Nevyšla ani na snídani, ani na oběd. Když zazvonil kurýr s balíčkem, nereagovala. Tadeáš znovu zašel za Dagmar Doležalovou, ale setkal se jen s obvyklou ironií.
„Snad si nemyslíš, že jsem to byla já? Copak nemám nic lepšího na práci?“ ušklíbla se. „Měl by ses víc starat o sebe a ne se přehrabovat v okvětních lístcích.“
Podíval se jí zpříma do očí, přesto nic neřekl. Cestou domů ho svíral tísnivý pocit. S každým krokem sílil.
O týden později Karolína zmizela.
Když se Tadeáš ráno probudil, její polovina postele byla prázdná. Nejprve si pomyslel, že je jen dole na zahradě.