Nakoupil nové sazenice, přivezl kvalitní hlínu, zkoušel jiné hnojivo. Přesto se nic neuchytilo. Půda jako by každou novou rostlinu odmítala. Nechápal, kde dělá chybu — zaléval pravidelně, radil se se zahradníky, četl návody. Výsledek byl pokaždé stejný: listy zhnědly a stonky se zlomily. Měl pocit, že s Karolínou Vaněkovou zmizelo i srdce celé zahrady.
Po šesti měsících dům prodal.
Dagmar Doležalová se k ničemu nepřiznala. Když však místní policista mezi řečí poznamenal, že ji oné noci zahlédl u jejich plotu — s kýblem a malou lopatkou v ruce — Tadeáš Marek přerušil veškerý kontakt. Bez vysvětlení, bez posledního slova.
—
Odstěhoval se do jiného města a pronajal si malý byt. Zůstal sám. Aron byl pořád s ním, ale zestárl; pohyboval se pomalu a téměř neštěkal. Často vysedával u okna a upřeně hleděl kamsi do dálky, jako by na někoho čekal.
Každé jaro si Tadeáš koupil jeden růžový keř. Zasadil jej do květináče a postavil na parapet. Ani jeden však nevydržel déle než pár týdnů. V létě zůstala vždy jen suchá hlína.
Jednoho dne se vrátil domů a našel Arona bez života u truhlíku, kde se pokoušel vytvořit malou kopii původního záhonu. Pes ležel s čumákem položeným na temné zemině. Na jeho čele spočíval okvětní lístek — jako by se s ním Karolína přišla tiše rozloučit.
—
V psychiatrické léčebně prožila Karolína ještě čtyři roky. Nemluvila, odmítala vycházky. Jen kreslila. Po její smrti mu předali poslední obrázek.
Byla na něm žena v dlouhých šatech, bosá, klečící před rozkvetlými růžemi. Za jejími zády se tyčil stín — bez obličeje, beztvarý, s vědrem v ruce.
Tadeáš si kresbu pověsil nad postel. Každý večer před spaním si kladl tutéž otázku:
„Proč jsem ji tehdy neochránil?“
Odpověď nepřicházela. Jen ticho. A prázdný záhon.