…že je jen dole mezi záhony – navzdory všemu doufal, že se snaží začít znovu. Jenže místo, kde ještě nedávno kvetly růže, zůstávalo prázdné a tiché. Po Karolíně ani stopy. Neobjevila se v kuchyni, na verandě, ani u sousedů.
Mobil ležel zapomenutý na polštáři. Na displeji svítila nedokončená zpráva:
„Miloval jsi někdy některou z nich tak jako mě?“
Tadeáš Marek oběhl celé okolí, obvolal přátele, známé i rodinu. Nikdo ji neviděl. Po čtyřiadvaceti hodinách zamířil na policii. O dva dny později ji našli v lese u jezera. Seděla na břehu, bosá, s pohledem upřeným do prázdna. V dlaních svírala cosi tmavého a seschlého – poupata, která před několika dny zmizela z jejich záhonu. Zřejmě si je schovávala a vzala si je s sebou.
Když ji odváděli, nekladla odpor. Neřekla jediné slovo. Jen nepřítomně hleděla před sebe.
—
Lékaři stanovili diagnózu: vážná psychická porucha vyvolaná silným citovým otřesem a hlubokou depresí. Tadeášovi doporučili, aby ji navštívil až tehdy, kdy začne reagovat. Čekal týden, pak další. Karolína mlčela. Neodpovídala, nepsala.
Začal jí nosit fotografie – ne svatební snímky ani jejich společné portréty, ale obrázky její zahrady. Dívala se na ně bez výrazu, jako by šlo o cizí místo.
Občas kreslila. Dostávala papír a pastelky. Tadeáš si všiml, že na každém listu je růže. Někdy jediná, jindy celé trsy v různých odstínech. A někdy jen prázdný záhon.
—
Dům se mezitím vyprázdnil. Přestal otevírat okna, protože zpěv ptáků mu zněl jako výsměch jeho tichu. Pokusil se záhon obnovit, zasadit nové květiny a vrátit zahradě život, ale nic se neujímalo.