Otec se pousmál a dokončil větu klidným hlasem:
– …cítí, že se blíží potíže.
Opřel se o čelo postele a chvíli mě jen pozoroval. Já stále držela telefon v ruce a v hlavě mi dozníval ten nezvykle měkký tón Aleny Mlynářové. Ta žena ještě před pár dny křičela, vyhrožovala soudy a vystěhováním. A teď mě oslovuje „dceruško“ a nabízí, že mi upeče koláč.
– Myslíš, že se bojí? – zeptala jsem se tiše.
– Nejsem o tom jen přesvědčený, já to vím, – odpověděl Miloslav Kovář. – Včera jí z práce volali několikrát. A jestli jí doručili předvolání, jak předpokládám, začíná chápat, že tentokrát to nebude jen její obvyklé dusno a křik. Tohle je jiná liga.
Zhluboka jsem se nadechla. Část mě cítila zadostiučinění. Druhá část – a ta byla silnější – cítila únavu.
– A co když to myslí upřímně? – vyslovila jsem nahlas to, co mi vrtalo hlavou. – Co když si opravdu uvědomila, že to přehnala?
Táta si promnul bradu.
– Lidé se mění. Ale většinou ne ze dne na den a už vůbec ne poté, co jim zaklepe na dveře advokát. Strach často převléká kabát za pokoru. To ale není totéž.
Mlčela jsem. Vzpomněla jsem si na její hlas – opatrný, téměř prosebný. Nedokázala jsem odhadnout, co je v něm pravé a co hrané.
Dopoledne jsme sešli dolů na snídani. Hotelová jídelna byla téměř prázdná. Vzala jsem si kávu a suchý rohlík, ale sotva jsem do něj kousla. Otec si pročítal zprávy v telefonu a občas krátce odpovídal na nějakou zprávu.
– Něco nového? – zeptala jsem se.
– Z finančního úřadu prý skutečně probíhá kontrola v tom obchodě, kde Alena pracuje, – pronesl klidně. – A co se týče firmy, kde je zaměstnaný Roman Válek, tam už delší dobu sbírají podklady. Není to nic, co by vzniklo kvůli nám. Jen se to teď zrychlilo.
Znovu jsem pocítila bodnutí u srdce.
– Roman o tom ví?
– Zřejmě začíná tušit. – Otec položil telefon na stůl. – Ale to je jeho cesta, Lenko Řezníková. Ty teď musíš přemýšlet o své.
Ještě než jsme dojedli, telefon mi znovu zavibroval. Tentokrát zpráva od Romana:
„Máma chce, abychom se dnes všichni sešli. Říká, že to musí vyřešit. Prosím, přijď.“
Ukázala jsem zprávu tátovi.
– Půjdeš? – zeptal se.
Nevěděla jsem. Představa, že znovu vstoupím do bytu s růžovými stěnami, mi svírala žaludek.
– Pokud tam půjdu, budeš se zlobit?
– Já? – pousmál se. – Já ti jen kryju záda. Rozhodnutí je na tobě. Jen si pamatuj: nechoď tam jako provinilá manželka, ale jako spolumajitelka bytu a dospělá žena.
Ta věta mi dodala sílu.
Nakonec jsem souhlasila. Domluvili jsme se, že otec zůstane poblíž, ale do bytu nepůjde, pokud ho sama nezavolám.
Když jsem po poledni odemykala dveře, srdce mi bušilo až v krku. V předsíni bylo nezvyklé ticho. Žádné rádio, žádné hlasité komentáře.
V obýváku seděli oba – Roman i jeho matka. Alena Mlynářová měla na sobě tmavý svetr a působila menší, než jsem si ji pamatovala. Roman vstal, jakmile mě uviděl.
– Ahoj, – řekl tiše.
– Dobrý den, – kývla jsem směrem k jeho matce.
Chvíli bylo trapné ticho.
Pak se Alena nadechla.
– Lenko… chtěla bych se ti omluvit. – Slova z ní lezla těžce. – Přehnala jsem to. Neměla jsem zasahovat do vašeho bytu bez souhlasu. Myslela jsem, že vám pomůžu. Že to bude hezčí, modernější. Ale… nezeptala jsem se.
Zůstala jsem stát u dveří. Čekala jsem háček. Výčitku. Ale nic nepřicházelo.
– A ty kontroly? – zeptala jsem se přímo. – Myslíte si, že s tím mám něco společného?
Zaváhala.
– Já… byla jsem přesvědčená, že ano. Ale dnes mi řekli, že ta kontrola byla plánovaná už dřív. – Stiskla rty. – Možná jsem tě obvinila neprávem.
Roman se na mě díval s nadějí, jako by čekal, že se všechno vrátí do starých kolejí.
– Mami se teď hroutí práce, – spustil rychle. – A u nás ve firmě je to taky špatné. Potřebujeme držet při sobě.
„Potřebujeme,“ zopakovala jsem si v duchu. Když mi ničili domov, držet při sobě jsme nepotřebovali.
– Já s vašimi pracovními problémy nemám nic společného, – odpověděla jsem klidně. – A ani můj otec. To, že se věci začaly řešit, není moje vina.
Alena si zakryla oči dlaní.
– Já už nemám sílu bojovat, – zašeptala. – Jestli přijdu o práci, je to konec. A jestli ještě zavřou Romanovu firmu…
V té chvíli jsem poprvé zahlédla skutečný strach. Ne ten útočný, ale syrový.
Roman ke mně přistoupil blíž.
– Lenko, vrať se domů. Prosím. Bez tebe je to tady… prázdné. Máma ti do ničeho nebude mluvit. Slibuju.
Podívala jsem se kolem sebe. Růžové stěny tam pořád byly. Těžké závěsy, které jsem si nikdy nepřála, visely u oken. Můj původní byt zmizel.
– A co ty? – zeptala jsem se Romana tiše. – Když se tvá máma rozhodne zase něco změnit, postavíš se jí?
Mlčel příliš dlouho.
To bylo odpovědí.
– Já teď zůstanu nějakou dobu jinde, – řekla jsem nakonec. – Potřebuju si ujasnit, jestli chci takhle žít dál.
Roman zbledl.
– To znamená co? Rozvod?
To slovo se mezi námi vznášelo těžké a neodvolatelné.
– Znamená to, že už nechci být poslední na seznamu, – odpověděla jsem.
Alena náhle vstala.
– Já se odstěhuju, – vyhrkla. – Pokud je problém ve mně, půjdu pryč. Nechám vás být.
To jsem nečekala.
– Mami… – Roman vypadal zmateně.
– Ne, – mávla rukou. – Možná jsem vám skutečně zničila manželství. Nechci být ta, kvůli které se rozvedete.
Poprvé jsem cítila, že situace se opravdu láme.
– Já se nechci rozvádět, – řekla jsem pomalu. – Ale nechci ani žít pod neustálým tlakem. Ten byt patří mně i Romanovi. A rozhodovat o něm budeme my dva. Nikdo jiný.
Alena přikývla.
– Rozumím.
Když jsem odcházela, Roman mě doprovodil ke dveřím.
– Dáš nám šanci? – zeptal se šeptem.
– Dám šanci sobě, – odpověděla jsem. – A uvidíme, jestli v tom budeš se mnou.
Venku na mě čekal táta opřený o auto. Stačil mu jediný pohled na mou tvář.
– Tak co?
– Omluvila se, – vydechla jsem. – A říká, že se odstěhuje.
Pozvedl obočí.
– To jsem nečekal tak rychle.
– Já taky ne.
Cestou zpět do hotelu jsme mlčeli. Hlavou mi vířily myšlenky. Byla to skutečná změna, nebo jen další tah v jejich hře?
Večer přišla další zpráva od Romana.
„Máma si hledá podnájem. Řekla, že chce dát všechno do pořádku. Prosím, nevzdávej to.“
Ukázala jsem zprávu otci.
Chvíli ji studoval a pak telefon vrátil.
– Vidíš? Tlak někdy odhalí pravou tvář. Otázka je, jestli to vydrží.
Seděla jsem na posteli a dívala se na šedé paneláky za oknem. Měla jsem pocit, že stojím na rozcestí. Jedna cesta vedla zpět do bytu, který by se mohl znovu stát domovem – pokud se věci opravdu změní. Druhá vedla někam úplně jinam, do života bez neustálého dokazování vlastní hodnoty.
– Tati, – řekla jsem tiše, – a co když se opravdu snaží? Co když je to jejich poslední šance všechno napravit?
Otec se na mě zadíval svým klidným, pronikavým pohledem.
– To poznáš podle činů, ne podle slov. Dej jim čas. A hlavně si dej čas ty. Rozhodnutí udělané ze strachu nebo ze soucitu bývá to nejhorší.
Přikývla jsem.
Poprvé od chvíle, kdy jsem uviděla přetřený byt, jsem necítila jen bezmoc. Cítila jsem, že mám možnost volby.
A právě ta volba byla možná děsivější než všechny růžové stěny dohromady, protože jsem věděla, že brzy budu muset říct, jakým směrem se můj život skutečně vydá.