Dívala jsem se na něj a překvapilo mě, že necítím téměř nic. Žádný vztek, žádnou bolest, ani soucit. Jen prázdnotu a vyčerpání, které se ve mně usadilo za poslední měsíce.
„Romane, přišel jsi pozdě,“ řekla jsem klidně. „Měl ses změnit tehdy. Když tvoje matka přelepovala stěny. Když mě urážela. Když jsi stál vedle a mlčel. Tehdy byl čas něco udělat. Teď už ne.“
„Není pozdě!“ vyhrkl. „Milovali jsme se přece!“
„Ano, milovali,“ přikývla jsem. „Ale ty jsi tu lásku zadusil. Svým tichem. Svou zbabělostí. Já už se vracet nechci.“
Udělal krok ke mně a natáhl ruku, jako by mě chtěl pohladit. Ucukla jsem.
„Nesahej na mě. Odejdi, Romane. A už se sem nevracej. Jinak zavolám policii.“
Zůstal stát, jako by dostal ránu.
„To bys opravdu udělala?“
„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Tak běž.“
Ještě chvíli na mě hleděl, pak se otočil a zamířil ke dveřím. U prahu se zastavil.
„Stejně se tě nevzdám.“
„Nemusíš bojovat,“ řekla jsem tiše. „Ušetři si to.“
Dveře zaklaply. Vyšla jsem po schodech do bytu, zamkla všechny zámky a opřela se čelem o studenou zeď v předsíni. Stála jsem tam dlouho, než se mi dech zase srovnal.
Uběhl měsíc. Podzim se mezitím naplno rozhostil, déšť bubnoval do parapetů a vítr trhal poslední listí ze stromů. V práci jsem se postupně zabydlela, poznala kolegy a dokonce s nimi párkrát zašla posedět. Pomalu jsem si zvykala na nový rytmus.
Táta volal každý večer. Vyprávěl mi o zahradě, o sousedech, o škole. Zajímal se o všechno – jestli jím, jestli spím, jestli mě něco netrápí. I přes vzdálenost jsem cítila, že za mnou stojí.
O Romanovi a Aleně Mlynářové jsem se snažila nepřemýšlet. Jenže zprávy si mě občas našly samy. Jedna bývalá sousedka mi volala, že Alenu vyhodili z práce a doma teď propukají hádky. Jindy jsem v obchodě potkala známou, která se zmínila, že Roman dělá pomocnou sílu na stavbě, protože jinde ho kvůli minulosti nechtějí.
Tvrdila jsem si, že je mi to jedno.
Jednoho večera zazvonil zvonek. Podívala jsem se kukátkem – a ztuhla. Na chodbě stála Alena Mlynářová. Vypadala zestárle, shrbeně, promočený šátek přilepený k hlavě.
Neotevřela jsem.
Zazvonila znovu. A pak začala bušit.
„Lenko, otevři! Vím, že jsi doma! Musíme si promluvit!“
Mlčela jsem. Srdce mi tlouklo až v krku.
„Prosím tě! Přišla jsem se omluvit! Byla jsem hloupá! Odpusť mi!“
Zatnula jsem pěsti. Ne. Už ne.
„Lenko, zapřísahám tě! Roman se mi ztrácí před očima, jsem bez práce, nemám z čeho žít! Pomoz nám!“
Přistoupila jsem ke dveřím.
„Paní Mlynářová, odejděte. Nemohu vám nijak pomoci.“
„Můžeš! Tvůj otec má známosti! Ať se za mě přimluví! Já to splatím, cokoliv! Jen mě nenechte padnout!“
„Můj otec vám nic nedluží. A já také ne. Každý si nese následky svých rozhodnutí. Odejít, nebo zavolám policii.“
Za dveřmi se rozhostilo ticho. Pak se ozval hlasitý pláč, zoufalý, téměř dětský.
Opřela jsem se zády o dveře a zavřela oči. V hlavě se mi míhaly všechny ty ponižující poznámky, křik, růžové stěny, Romanovo mlčení.
„Sbohem,“ řekla jsem potichu. „A už sem nechoďte.“
Její nářek ještě chvíli dozníval, pak utichl. Dveře domu dole bouchly.
Seděla jsem potom na gauči a dívala se na čistou bílou stěnu. Na svou stěnu.
Za hodinu zavolal táta.
„Jak je, děvče?“
„Byla tu,“ odpověděla jsem. „Prosila.“
„A ty?“
„Neotevřela jsem.“
„Dobře jsi udělala. Strach ji donutil přijít. Nic víc. Lidé jako ona se nemění.“
„Vím.“
V noci se mi znovu zdál sen o ložnici. Tentokrát ale nebyla ani růžová, ani šedá. Byla bílá, prázdná, klidná. Stála jsem uprostřed a cítila ticho.
Když jsem se probudila, věděla jsem, že to zvládnu.
Uplynul rok.
Seděla jsem v malé, útulné garsonce, pila ranní kávu a pozorovala říjnové slunce. Tehdy na nástupišti mi připadalo, že se všechno rozpadlo na střepy. Dnes jsem cítila, že se z nich dá postavit něco nového.
Už jsem nebyla sekretářkou. Táta mě propojil s jedním svým známým, který hledal asistenta do menšího designového studia. Vzala jsem odvahu do hrsti, ukázala staré návrhy, vyprávěla o své posedlosti tapetami. Přijali mě na zkoušku. Za půl roku jsem dostala vlastní malé zakázky.
Byt se postupně měnil v domov. Koupila jsem si vysněnou pohovku, knihovnu, pár obrazů. Na poličkách stály fotografie – rodiče, já jako dítě, kamarádky z vysoké. S Romanem žádná. Ty snímky skončily v krabici na horní polici.
Zbytky tehdejších tapet jsem si nechala. Občas jsem přejela rukou po roli a vzpomněla si na výlet s tátou. Bez bolesti.
O Romanovi jsem slyšela jen útržky. Prý dál pracoval na stavbě, s matkou se rozhádali. Alena Mlynářová nakonec skončila jako prodavačka v malém krámku, ale dlouho tam nevydržela.
Někdy mě napadlo, jestli se to všechno dalo odvrátit. Ale minulost už jsem nechtěla pitvat.
Krátce před Vánoci jsem stála u pokladny v supermarketu, když jsem zaslechla své jméno.
Otočila jsem se.
Roman.
Změnil se. Byl hubený, bledý, s unavenýma očima. V košíku pár levných potravin.
„Lenko,“ řekl nejistě. „Jak se máš?“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „A ty?“
Pokrčil rameny. „Máma před měsícem zemřela. Srdce. Zůstal jsem sám.“
Zaskočilo mě to. Ta silná, hlučná žena najednou nebyla.
„Upřímnou soustrast,“ řekla jsem tiše.
„Děkuju. A… promiň mi všechno. Byl jsem slaboch. Přišel jsem o tebe.“
Podívala jsem se na něj dlouze.
„Odpouštím ti,“ řekla jsem nakonec. „Ale vracet se nebudu.“
Přikývl.
„Chápu. Tak… hodně štěstí.“
„I tobě.“
Odešel a já ho sledovala, dokud nezmizel za dveřmi.
Venku mrzlo. Šla jsem domů a přemýšlela, jak málo z minulosti nakonec zůstane.
Večer jsem všechno pověděla tátovi.
„Tak vidíš,“ řekl po chvíli. „Teď jsi opravdu volná.“
„Asi ano,“ usmála jsem se. „Jen je mi trochu smutno.“
„To přejde.“
Nový rok jsem přivítala s přáteli. Smáli jsme se, připíjeli a já si přála jediné – klid.
O pár dní později jsem se zastavila v hobbymarketu. A tam jsem je uviděla. Tapety v odstínu smetanové, s jemnou strukturou. Ty stejné.
Koupila jsem jednu roli. Jen tak.
V únoru přijel táta na návštěvu. Objali jsme se na nádraží jako kdysi.
„Tak ukaž, jak si žiješ,“ usmál se.
Procházel byt, pokyvoval hlavou.
„Máš to tu hezké. A víš co? To všechno je tvoje zásluha.“
Večer jsme seděli u čaje, venku tiše sněžilo.
„Tati,“ řekla jsem před spaním, „děkuju ti. Kdybys tehdy nepřijel…“
Zasmál se.
„Stejně by ses z toho dostala. Máš sílu.“
Pohladila jsem bílou stěnu vedle postele. Byla hladká, klidná.
Někdy je potřeba, aby vám někdo podal ruku. A někdy stačí říct dost.
Z předsíně se ozvalo cinknutí. Táta si tam nechal mobil. Vzala jsem ho – na displeji svítil zmeškaný hovor. Ode mě.
Usmála jsem se a vešla za ním.
„Tati, volala jsem ti.“
Zvedl oči od knihy. „Něco důležitého?“
„To nejdůležitější. Že tě mám ráda.“
Odložil knihu a pevně mě objal.
„Já tebe taky, Leni.“
Za okny tiše padal sníh. A růžové stěny zůstaly jen vzpomínkou.