„Terezo, proboha, buď rozumná a ustup! Víš přece, v jaké jsme situaci.“
„Vím. Ale nechápu, co s tím mám společného já. Proč máš pocit, že ti všichni něco dluží? Dobře, maminka… ta ti vždycky vyjde vstříc, tu si umíš omotat kolem prstu odjakživa. Ale já? Já mám svůj život, ty máš svůj. Ne. A tím to končí,“ zamračila se Tereza Křížová a založila ruce na prsou.
Upřímně nechápala, proč se to celé vůbec řeší. Ta drzost jí vyrážela dech. Ještě chvíli a snad ji z vlastního bytu vystěhují. Člověk podá prst a oni mu ukousnou celou ruku — přesně jako její milovaná sestřička. A Radim Kovářík? Ten si to zařídil náramně. Mlčí jako zařezaný. Určitě ale Barboru Hrdličkovou pošťuchuje, jen ať to jde vyřídit ona. Sám se přece ozývat nebude — jaké by tu měl postavení?
Tereza cítila, jak se v ní zvedá vlna vzteku. Jenže mluvit o tom s mámou nemělo smysl. Ti dva si ji už dávno získali na svou stranu. Milena Vaňková byla laskavá a mírná žena, hádkám se vyhýbala obloukem. A obě dcery milovala bez výhrad.
Barbora a Tereza byly sestry. Tereze bylo šestadvacet, nedávno dokončila vysokou školu a nastoupila do zaměstnání. O svatbě zatím neuvažovala. Barbora, o čtyři roky starší, byla už dávno vdaná a měla dvě malé děti. Všichni společně obývali prostorný třípokojový byt s promyšleným uspořádáním. Otec už nežil — Milena Vaňková ovdověla poměrně brzy.
Od dětství měla každá z dívek svůj vlastní pokoj, stejně tak maminka. Když se Barbora vdala, nastěhoval se Radim k nim — bydlel totiž předtím s rodiči v malém jednopokojovém bytě, navíc s mladším bratrem školákem. Volba byla tedy jasná: zůstanou tady.
Rodina se brzy rozrostla o dvě děti. Tereza mezitím dostudovala a začala pracovat. Naštěstí ji domácí shon příliš nezasahoval. Její pokoj i maminčin se nacházely na konci dlouhé chodby, zatímco Barbora s rodinou obývala místnost u kuchyně na opačné straně bytu. Dispozice byla skutečně povedená. Byt kdysi přidělili otci díky jeho práci v utajené vojenské jednotce; oblast, kde bydleli, bývala dříve uzavřeným vojenským areálem, z něhož se postupně stalo běžné město.
Terezin pokoj představoval její útočiště. Za zavřenými dveřmi nacházela klid a ticho. Dětský pláč sem doléhal jen tlumeně a v noci ji většinou nebudil. Maminka také spala nerušeně — vstávala brzy do práce. Odpoledne, když se vracela, pomáhala Barboře s dětmi. Pracovala na zkrácený úvazek, protože její zaměstnání bylo zdravotně náročné. A právě tehdy se byt proměnil v jeden velký kolotoč: maminka chystala večeři pro všechny, snažila se postarat o domácnost a zároveň uklidnit rozjívené vnuky, zatímco napětí mezi sestrami tiše narůstalo.