Ve skutečnosti chtěla ten večer mamince svěřit něco úplně jiného. Do jejího života totiž vstoupil muž, vedle kterého se cítila klidná a jistá – a měla pocit, že se zamilovala. Po hádce s Barborou ji však přešla chuť otevírat srdce. Posadila se na postel, přitiskla si k hrudi polštář a dlouho jen mlčky přemýšlela.
Sestry se nakonec na ničem neshodly. Spor zůstal viset ve vzduchu – a přesto se všechno vyřešilo jinak, než kdokoli čekal.
Muž, s nímž se Tereza Křížová scházela, ji brzy požádal o ruku. Svatba proběhla tiše a bez okázalosti – jednoho dne spolu jednoduše zašli na úřad, podepsali potřebné dokumenty a stali se manželi. Bydlet začali v pronajatém bytě. Svůj pokoj v bytě matky si ale Tereza ponechala. Zamkla ho a klíč si nechala. Brala to jako otázku zásady.
Milenu Vaňkovou napětí mezi dcerami velmi trápilo. Neustále přemítala, jak situaci urovnat a zároveň jim oběma pomoci. Nakonec přišla s návrhem: vyplatí Tereze její podíl z vlastních úspor, aby jej mohla přepsat na ni. Díky tomu by Barbořiny děti mohly pokoj bez překážek využívat.
Barbora Hrdličková byla nadšená. Ujišťovala matku, že jí vše jednou vrátí, že jakmile se jejich finanční situace zlepší, odvděčí se jí. Slibovala hory doly. Milena se na to dívala s lehkým, nedůvěřivým úsměvem a raději nic neříkala.
Její obavy se bohužel naplnily. Radim Kovářík po roce „odešel za lepším“ – jak sám prohlásil. S Barborou se rozešli po bouřlivé hádce. Otevřeně jí řekl, že ho už dávno omrzela a že si našel jinou.
Peníze začaly zoufale chybět. Radim měl sice platit alimenty, ale Milena dobře tušila, že si najde způsob, jak příjmy oficiálně snížit. Už dřív pracoval pro firmy, kde část mzdy chodila bokem, a teď k tomu měl o důvod víc. Barbora si proto musela najít práci – nastoupila do nedalekého obchodu jako uklízečka. Bylo to blízko domova a časově to zvládala skloubit s péčí o děti.
Tereza zpočátku odmítala přijmout matčiny peníze. Věděla, že jde o celoživotní úspory z jejího důchodu. Milena ji však přesvědčovala, že tím pomohla oběma dcerám stejně a že právě proto si léta odkládala stranou. Teď má prý dvě třetiny bytu a jednou… jednou to stejně připadne jim. Tereza ji rychle přerušila s tím, že o takových věcech nechce ani slyšet. Milena ale klidně odpověděla, že na budoucnost je třeba myslet vždy. A dodala s úsměvem, že Tereza s manželem teď mohou přemýšlet o větším bydlení. Při slově „rozšířit se“ si obě vzpomněly na vychytralou Barboru a rozesmály se. Pak se objaly.
„Jak se vlastně má?“ zeptala se Tereza opatrně. Se sestrou už téměř nemluvila a novinky se dozvídala jen zprostředkovaně.
„Drží se,“ odpověděla Milena. „Chodí do práce, děti vodí i vyzvedává ze školky sama. A já jí řekla, že už ze mě nemůže dělat poslíčka. Nejsem nejmladší, abych pořád běhala.“
„Ach, mami…“ pousmála se Tereza a políbila ji na tvář.
V duchu si říkala, že Barbora nejspíš dál těží z matčiny laskavosti víc, než by měla. Možná tak nenápadně, že si toho Milena ani nevšimne. Jenže máma je máma. A Tereza ji nade všechno milovala. Proto raději mlčela, aby jí nepřidělávala další starosti.