„A proč vlastně zabírá celý pokoj?“ pokračovala Barbora Hrdličková rozmrzele, zatímco jednou rukou houpala mladšího syna a druhou se snažila stáhnout staršího ze židle. Ten si totiž usmyslel, že z ní udělá závodního koně, a divoce se na ní kolébal, až to vypadalo, že každou chvíli spadne. „Vždyť je jí úplně jedno, kde spí. Domů chodí skoro o půlnoci a ráno zase mizí. Mohla by být u tebe. Patnáct metrů vám dvěma musí stačit! My se tu mačkáme. Kluci rostou a potřebují prostor. Z jejího pokoje by byl ideální dětský.“
Milena Vaňková jen neurčitě pokrčila rameny. Navenek zůstala klidná, ale v duchu už tušila, že z toho bude bouřka. Tereza Křížová se svého pokoje jen tak nevzdá. A proč by také měla? Když se to vezme kolem a kolem, každá z nich – obě dcery i ona sama – měla na byt stejný nárok. Tereza přece nemohla za to, že se Barbora bez rozmyslu vrhla do mateřství a teď si stěžuje, jak je to náročné. A Radim Kovářík? Ten jako by se celé situace ani netýkal. Spíš se zdálo, že se snaží být co nejméně doma. Přitom by mu stísněné poměry neměly být cizí – celý život vyrůstal v malém bytě, kde bylo těsno od rána do večera. Ta myšlenka Milenu podráždila.
Radim byl tichý, nenápadný muž, ale Milena mu úplně nevěřila. Každým rokem jí byl sympatičtější méně a méně. Měla neurčitý pocit, že Barboře není tak docela věrný. Důkazy neměla, a tak mlčela. Nechtěla vyvolat hádku bez jistoty. Možná se mýlí, říkala si. Možná opravdu zůstává po večerech déle v práci… nebo hraje s kamarády šachy. Při té představě se musela v duchu pousmát – Radim a šachový klub, to si uměla představit jen stěží. „Spíš by měl jít studovat,“ napadlo ji trpce. „Ani on, ani Barbora nemají žádnou kvalifikaci. Jiní zvládají práci i školu zároveň. A on se jen toulá kdoví kde.“
„Mami, slyšíš mě vůbec?“ naléhala Barbora znovu. „Promluv s Terezou. Tebe by mohla poslechnout. Ať se přestěhuje k tobě, prosím tě.“
„Dobře,“ odpověděla Milena tiše. „Až dnes přijde z práce, zkusím to nadhodit. Ale měla bys jí to říct i ty sama.“
„Já? To zase začne křičet a skončí to hádkou,“ ohradila se Barbora dotčeně. Položila mladšího syna na postel a začala mu měnit plenu, zatímco si pro sebe cosi bručela.
A přesně tak to dopadlo.
„Měj trochu soudnost, Terezo!“ vyjela Barbora sotva sestra vešla do kuchyně. „Tobě může být jedno, kde spíš. My potřebujeme víc místa.“
„Tak si ho zařiďte,“ odpověděla Tereza klidně, bez zvýšení hlasu. „Ale ne na můj účet. Ostatní si berou hypotéku nebo jdou do nájmu. Proč byste nemohli vy?“
„Děláš si legraci?“ sykla Barbora. „Z čeho to máme platit? Já nepracuju, děti jsou malé, do školky je ještě nevzali. Čekáme, až se uvolní místo.“
„Tak čekejte,“ uzavřela Tereza rázně. Otočila se a zamířila do svého pokoje, kde za sebou zavřela dveře. Ve skutečnosti však měla dnes úplně jiné plány – chtěla si s maminkou promluvit o něčem, co jí už několik dní vířilo hlavou. Jenže po téhle výměně neměla chuť svěřovat se s čímkoli.