Milena Vaňková se snažila být s vnoučaty co nejvíc, aby si Barbora alespoň na chvíli oddechla. Celé dny byla s dětmi sama, protože do školky je zatím nevzali – čekali na uvolnění místa. Mladšímu chlapečkovi byly sotva dva roky, staršímu tři a půl, a oba vyžadovali neustálou pozornost.
Terezu Křížovou se maminka naopak pokoušela co nejméně zatěžovat. Své dcery milovala bezvýhradně a vždy dbala na to, aby měly pohodlí a klid. Chránívala je a leckdy i rozmazlovala. Když Tereza studovala vysokou školu, Milena viděla, kolik času tráví nad skripty a učebnicemi, a proto po ní téměř nic nechtěla. Věděla, že víc pomoci potřebuje Barbora – hlavně s dětmi. Tajně si přála, aby alespoň mladší dcera dokončila studium, získala kvalitní vzdělání a měla otevřené dveře k lepší budoucnosti. U Barbory se tohle přání nenaplnilo.
O tomhle tématu doma příliš nemluvily. Maminku to rmoutilo a Barbora reagovala podrážděně. Vždy hledala viníky – jednou jí nevyhovovala škola, podruhé vyučující. Nakonec po druhém ročníku studium vzdala. Tvrdila, že si zvolila špatný obor a že si podá přihlášku jinam. Na jinou školu se však nedostala a k původnímu oboru se už nevrátila. Do jejího života totiž vstoupil Radim Kovářík a všechno nabralo rychlý spád. Vzali se a začali spolu bydlet. Radim jí pomohl k místu ve firmě, kde pracoval i on. Byla to společnost s nejistou budoucností – dnes fungovala, zítra klidně mohla zmizet. V té době ale vydělávali slušně. Mladí si užívali, dopřáli si dvě dovolené a neutrácelo se s mírou. Barbora koupila mamince k narozeninám kožich a Tereze darovala kvalitní mobilní telefon. To už byla Tereza ve třetím ročníku.
O rok později Barbora otěhotněla. Narodil se první syn, brzy po něm druhý. Sen o vzdělání se definitivně rozplynul a ona zůstala doma.
Milena Vaňková si nepřála, aby Terezu potkal stejný osud, i když to nikdy nevyslovila nahlas. Dělala vše pro to, aby měla podmínky ke studiu i práci, přebírala na sebe povinnosti a snažila se jí ulehčit. Její obavy však nebyly nutné – Tereza byla povahově úplně jiná než Barbora. Zatímco starší dcera spoléhala na náhodu a často říkávala „nějak bylo, nějak bude“, Tereza byla cílevědomá, houževnatá a pracovitá. Našla si perspektivní zaměstnání a dřela naplno. Nadřízení si jejího nasazení všimli a dávali jí to najevo. Bylo zřejmé, že s ní počítají pro vyšší pozici. Znamenalo to ale obětovat téměř veškerý osobní čas. Odcházela ráno v osm a vracela se kolem osmé večer. Domů přicházela vyčerpaná, sotva se držela na nohou. Někdy už ani nevečeřela – cestou si koupila kefír nebo jogurt, doma ho vypila a okamžitě usnula. Milena nad ní jen tiše kroutila hlavou a těžce si povzdechla, když viděla, jak se dcera ničí. Tereza ji však ujišťovala, že je všechno v pořádku. Ještě trochu vydržet, říkala, a situace se zlepší. Teď je potřeba ukázat, co v ní je.
Jednoho dne ale Barbora nevydržela mlčet.
„A proč vlastně zabírá celý pokoj?“ zeptala se maminky, když držela v náručí mladšího syna.