„Je vidět, že ji začalo tlačit u bot,“ utrousil táta suše.
„Myslíš kvůli těm kontrolám?“ zeptala jsem se tiše.
„O tom nepochybuju. Včera jí doručili předvolání, dneska jí volali z práce. Tak najednou měkne. Ale nenech se zmást, Leni. To není lítost. To je panika.“
Věděla jsem, že má pravdu. Přesto se ve mně cosi pohnulo. Malá, pošetilá naděje. Co když jí to konečně došlo? Co když se všechno dá vrátit zpátky?
Táta si mě změřil pohledem, jako by mi četl myšlenky.
„Nedoufej v zázraky. Lidi se nepřepnou přes noc. Zvlášť ne takoví. To je starý trik – nejdřív tlak, pak sladká řeč. Neskákej jí na to.“
Přikývla jsem, ale žaludek jsem měla sevřený. Ten den jsme zůstali na hotelovém pokoji. Televize běžela, aniž bych vnímala obraz. V mobilu jsem bezmyšlenkovitě projížděla zprávy, ale nečetla jediné slovo. Myšlenky se mi tříštily jedna přes druhou.
Táta na hodinu odešel a vrátil se s taškou nákupu a výrazem, který nic neprozrazoval.
„Dáme si něco k jídlu,“ oznámil a začal na stůl vyndávat sýr, salám, pečivo a rajčata. „Musíš jíst.“
Kousala jsem sousto bez chuti. V tu chvíli mi znovu zazvonil telefon. Roman Válek.
„Lenko, ahoj,“ ozval se unavený hlas. „Můžu přijet? Sám. Potřebuju s tebou vážně mluvit.“
„Včera jsme mluvili dost.“
„Tohle je jiné. Prosím.“
Podívala jsem se na tátu. Neznatelně přikývl.
„Dobře. Jsme pořád na stejném místě.“
Za půl hodiny seděl Roman proti mně. Vypadal hůř než předchozí den. Oči měl zapadlé, pod nimi tmavé kruhy. Ruce se mu třásly, když zvedal hrnek s čajem.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Zhluboka se nadechl.
„Dnes ráno u nás v práci proběhla razie. Přišli vyšetřovatelé, všechno prohledali, odnesli dokumenty i počítače. Šéfa odvezli. Mě si taky vzali na výslech.“
Zalilo mě chladno.
„A co jsi vypověděl?“
„Pravdu. Že nic nevím. Jsem jen obchodní manažer, dělal jsem, co mi zadali. Podepisoval jsem papíry, které mi dali. Jenže oni tvrdí, že jsem mohl být spoluzodpovědný.“
Zakryl si obličej dlaněmi.
„Lenko, jsem v průšvihu. Pokud prokážou, že jsem o těch podvodech věděl, hrozí mi vězení. Máma běsní, tvrdí, že jste to zařídili ty a tvůj táta. Ale já tomu nevěřím. Řekni, že to nejste vy.“
Podívala jsem se mu do očí. Mísil se v nich strach, zoufalství i poslední zbytky naděje.
„Ne, Romane. Táta se jen informoval u známých, když jsem měla obavy. Řekli mu, že se vaše firma už nějakou dobu řeší. To je všechno.“
„Máma říká, že kontrola v jejím obchodě je taky kvůli vám.“
„Jestli má všechno v pořádku, nemusí se ničeho bát.“
Hořce se pousmál.
„Ona to v pořádku nemá. Zjistil jsem, že už roky upravovala účetnictví. Doufala, že se na to nepřijde. A teď se přišlo.“
Mlčela jsem. Ta žena, která mě neustále poučovala o morálce, sama obcházela zákon.
Roman zvedl hlavu.
„Lenko… vím, že si to nezasloužím. Ale mohl by mi tvůj táta pomoct? Má kontakty. Kdyby se za mě někdo přimluvil… Já nejsem zločinec. Jen jsem dělal svou práci.“
Do hovoru vstoupil táta. Seděl dosud stranou s knihou, ale zjevně poslouchal každé slovo.
„Romane,“ pronesl klidně, „pomůžu ti. Ale jen za jedné podmínky.“
Roman se napřímil.
„Jaké? Udělám cokoliv.“
„Podáš žádost o rozvod. Sám. A vzdáš se jakýchkoliv nároků na byt ve prospěch Lenky. Všechno, co jste nabyli, zůstane jí. Navíc sepíšeš prohlášení, že ji nebudeš kontaktovat ani vyhledávat. Pokud tohle splníš, zavolám jednomu člověku. A možná se tě to nedotkne.“
Roman zbledl.
„Rozvod? Ale já… já ji miluju.“
Táta se na něj zadíval.
„Miluješ? Kde byla ta láska, když tvoje matka ničila její věci? Když ji ponižovala a ty jsi mlčel? Nevyprávěj mi o citech. Byl jsi zvyklý na pohodlí. Lenka ti ho poskytovala. A teď, když hoří půda pod nohama, jsi ochotný na všechno, jen abys zachránil sebe. Tak si vyber.“
Roman vypadal, jako by z něj vyprchal všechen život.
„Potřebuju čas,“ vypravil ze sebe.
„Máš ho do zítřka. Dopoledne budu mluvit s dotyčným. Buď mu řeknu, že pomoc není potřeba, nebo že je. Rozhodnutí je na tobě.“
Roman se zvedl.
„Lenko… co ty?“
Podívala jsem se na něj dlouze.
„Souhlasím s tátou. Pokud podepíšeš rozvod a necháš mě být, nebudu ti bránit. Je mi to líto, Romane. Ale po tom všem s tebou žít nedokážu.“
Odešel bez rozloučení.
Noc byla nekonečná. Převalovala jsem se a přemýšlela. Ráno jsem věděla jistě: zpátky se nevrátím. Nikdy.
Telefon zazvonil brzy.
„Souhlasím,“ řekl Roman ochraptěle. „Se vším. Zařiď to.“
Vydechla jsem. Necítila jsem bolest. Jen úlevu.
„Dobře. Sejdeme se u notáře.“
Táta jen pokýval hlavou. „Věděl jsem to.“
Před budovou už Roman čekal. Vedle něj Alena Mlynářová. Jakmile nás spatřila, vyrazila proti nám.
„Vy hyeny! Chcete ho obrat o všechno!“ křičela přes chodbu.
„Dost!“ okřikl ji Roman nečekaně tvrdě. „Mami, přestaň. Už bylo dost.“
Zůstala stát s otevřenými ústy. Pak se rozplakala.
„Já to dělám pro tebe…“
„Ne. Vždycky jen pro sebe.“
U notáře šlo všechno rychle. Podpisy, razítka, souhlas s převodem bytu na mě, prohlášení o neobtěžování. Táta každou stránku pečlivě prošel.
„Hotovo,“ řekl nakonec. „Jsi volná.“
Roman se mě ani nepodíval.
„Pomůžeš?“ zeptal se tátu tiše.
„Jak jsem slíbil.“
Když jsme vyšli ven, svírala jsem složku s dokumenty. Rozvedená. Sama. A přesto lehčí.
„Tak co dál?“ zeptal se táta.
„Zajedu si pro věci. A pro fotky.“
Byt mě přivítal tichem a štiplavým pachem barvy. Vzala jsem si zbytky svých tapet, album s rodinnými fotografiemi. Když jsem odcházela, Alena Mlynářová stála v předsíni.
„Už tu nebydlím,“ řekla jsem klidně. „Sbohem.“
Neohlédla jsem se.
Večer na hotelu jsem skoro nejedla. Táta si toho všiml.
„Romanu pomůžu,“ ujistil mě. „Ale trochu si počká. Ať si uvědomí, co je odpovědnost.“
„A jeho máma?“
„Ta je ti teď cizí. Ať si své problémy řeší sama.“
Měl pravdu. Přesto bylo těžké to všechno vstřebat.
Rozhodla jsem se začít znovu. Našla jsem si malý byt – světlý, s bílými stěnami a dřevěnou podlahou. Přesně takový, jaký jsem potřebovala. Nastěhovala jsem pár tašek, album i krabici s tapetami.
Listovala jsem fotkami. Dětství. Máma. Táta. A pak svatba. My dva s Romanem. Usměvaví, plní plánů. Zavřela jsem album.
Během týdne jsem nastoupila do nové práce. Skromná pozice, ale vlastní.
Táta se chystal odjet.
„Kdyby cokoliv, voláš,“ řekl na nádraží. „A nevracej se k nim.“
„Nebudu.“
Když vlak zmizel, šla jsem domů pěšky. Podzimní vzduch byl chladný, ale čistý. Poprvé po dlouhé době jsem se nebála toho, co přijde.
U vchodu do domu seděl Roman. Neoholený, unavený.
„Lenko,“ vyskočil. „Potřebuju mluvit.“
„O čem? Všechno je vyřešené.“
„Prosím. Vím, že jsem všechno pokazil. Odešel jsem od mámy, bydlím v podnájmu. Hledám práci. Já bez tebe nedokážu být. Začněme znovu. Já se změním, opravdu.“