„Nikam tam nechoď!“ Marek Martinec mě pevně svíral za ramena, jako by mě chtěl přirůst k podlaze.
„Pusť mě! Musí se to dozvědět!“
„Terezo, tvoje sestra je v sedmém měsíci. Uvědomuješ si vůbec, co bys jí tím způsobila?“
Jeho hlas se mi mísil se vzpomínkami. Jako malá jsem ze všeho nejvíc toužila být jako Adéla Králová. Moje starší sestra byla zosobněním dokonalosti – samé jedničky, uhlazené vystupování, pečlivě spletené copánky, které jí nikdy nevyklouzly.
A já? Věčně rozcuchaná holka s inkoustem na prstech a koleny odřenými z lezení po stromech.
„Terezko, podívej se na Adélčin sešit,“ říkávala maminka a něžně jí uhlazovala vlasy. „Tak úhledné písmo! A ty máš zase písmenka rozházená, jako by tančila.“
„Ale já mám aspoň fantazii!“ odsekla jsem tehdy a dlaní si setřela slzy, které mi tekly po tváři.
„To je pravda,“ ušklíbla se Adéla. „Hlavně když paní učitelce vykládáš, že ti úkol sežral sousedovic kocour.“
Roky plynuly a rozdíly mezi námi se ještě prohlubovaly. Adéla se dostala na vyhlášenou vysokou školu, zatímco já maturitu zvládla jen tak tak. Ona měla kolem sebe stále hlouček obdivovatelů, já se držela hlavně Šimona Tesaře odvedle.
„Terezo, podívej se na svou sestru!“ lamentovala maminka. „Takový skvělý partner! A ty pořád trávíš čas s tím Šimonem.“
Pak do našeho života vstoupil Marek. Objevil se náhle, jako by vystoupil z filmu. Vysoký, sportovní postavy, s hlubokýma hnědýma očima. Dodnes si vybavuji, jak poprvé překročil práh našeho bytu. Adéla zářila štěstím, když ho představovala rodičům.
„Marek pracuje ve velké firmě,“ oznámila hrdě. „Vede celé oddělení.“
Seděla jsem tehdy ve svém pokoji a napjatě poslouchala jejich smích z obýváku. Jeho hlas byl sametový, klidný, a když se zasmál některému z tátových vtípků, až mě překvapilo, že se usmívám taky – přestože jsem si vždy myslela, že táta smysl pro humor postrádá.
Zlom přišel jedno odpoledne. Rodiče odjeli na chatu, Adéla zůstala déle v práci. Marek se stavil pro důležité dokumenty, které doma zapomněla.
„Ahoj,“ usmál se, když jsem otevřela dveře. „Adéla mě poslala pro nějaké papíry.“
„Neříkej mi takhle,“ zamumlala jsem, když mě oslovil zdrobnělinou, a ustoupila, aby mohl vejít. „Je mi dvaadvacet.“
„Promiň,“ zvedl ruce v omluvném gestu. „Jen působíš tak… bezprostředně.“
„Jak to myslíš?“ zadívala jsem se na něj podezřívavě.
Jeho výraz zvážněl. „S Adélou mám někdy pocit, jako bych byl na pracovním pohovoru. Všechno musí být perfektní, každá věta promyšlená.“
„A se mnou můžeš být nedokonalý?“ vydechla jsem nervózně a pokusila se o smích.
Udělala jsem krok vzad, on naopak o krok blíž. „S tebou si připadám sám sebou,“ řekl tiše.
Srdce mi bušilo až v krku, když se jeho prsty lehce dotkly mé tváře. Hlavou mi problesklo jediné – měla jsem ho okamžitě zastavit.