…jednou jsem je dokonce sledovala až k restauraci, kde měli s přáteli společnou večeři.
Adéla Králová doslova zářila. Seděla uprostřed stolu jako středobod celého večera, ruce jí občas něžně spočinuly na zakulaceném břiše a její kamarádky ji dojatě objímaly. Každá z nich se chtěla dotknout nastávajícího života pod jejím srdcem. A Marek Martinec? Díval se na ni s takovou měkkostí v očích, až mě z toho píchlo u hrudi. Přesně takhle se kdysi díval na mě.
„Mimochodem,“ pronesla Adéla nadšeně, „už máme vybrané jméno. Když to bude kluk, bude to Matyáš Havelka. A pokud holčička, tak Viktorie Doležalová.“
„To je nádherné!“ rozplývaly se ostatní ženy kolem stolu.
Zvedl se mi žaludek. Musela jsem pryč. Tiše jsem vyklouzla ven, sotva jsem zaslechla útržek rozhovoru.
„Nebyla to náhodou tvoje sestra, co teď proběhla kolem?“
„Kdepak,“ odpověděl Marek klidně. „Teď se přece učí na opravnou zkoušku.“
To byla poslední kapka.
Doma jsem přecházela po pokoji sem a tam, paže pevně zkřížené na prsou. V hlavě mi vířily věty jako rozbitá gramofonová deska: Vždycky jsi mi záviděla… S tebou můžu být sám sebou… Už máme jméno…
Vtom mi přišla zpráva od Marka.
Promiň, dnes se neuvidíme. Adéle není dobře.
Okamžitě jsem mu zavolala.
„Takže takhle to bude?“ vyjela jsem na něj. „Teď z tebe bude vzorný manžel?“
„Terezo, teď se to nehodí…“
„A kdy se to hodí? Až se dítě narodí? Nebo až bude čekat další?“
„Prosím tě, uklidni se.“
„Ne! Já tě miluju! Opravdu! A ona? Ona je jen dokonalá kulisa pro tvůj bezchybný život!“
„Přestaň.“
„Víš co? Řeknu jí všechno. Hned.“
„To neuděláš.“
„Už mě nebaví být ta druhá! Skrývat se! Ať všichni vědí pravdu!“
Položila jsem telefon a vyrazila. Bydlel sotva deset minut pěšky. Zastavil mě už na chodbě před bytem.
„Nechoď tam,“ sevřel mi ramena. „Prosím.“
„Pusť mě. Musí to vědět.“
„Tvoje sestra je v sedmém měsíci! Uvědom si, co děláš.“
„Je mi to jedno! Je můj, slyšíš? Můj!“
Adéla seděla v obýváku, rukou si pomalu hladila břicho a tiše si pobrukovala. Když mě spatřila, překvapeně zvedla hlavu.
„Terezo? Co se děje?“
„To ti právě řeknu.“
„Terezo, nedělej to,“ ozval se Marek za mnou.
„Ale ano. Měla jsem to udělat už dávno,“ otočila jsem se zpět k ní. „Víš, kde tráví večery, když tvrdí, že je v práci? Víš, komu pronajal byt? Víš—“
„Dost!“ vykřikl Marek.
„Ne. Milujeme se, Adélo. Už víc než rok.“
Zírala na mě, dech se jí zrychlil.
„Ty… ty…“ zbledla a chytila se za břicho.
„Adélo!“ Marek ji zachytil v náručí. „Je ti špatně?“
„Vypadněte… oba…“ zašeptala.
Vyletěla jsem z bytu, práskla dveřmi a opřela se o studenou zeď na chodbě. A teprve tehdy mi začalo docházet, co jsem vlastně způsobila.