Měla jsem ho odstrčit, připomenout mu, že je zasnoubený s mou sestrou. Místo toho jsem se k němu přitiskla blíž.
Od té chvíle se všechno řítilo dolů jako lavina.
Scházeli jsme se potají. Kradli si polibky v prázdných chodbách, psali si zprávy, které jsme vzápětí mazali, jako by nikdy neexistovaly. Marek Martinec mi dokonce pronajal byt – oficiálně proto, abych měla klid na přípravu ke zkouškám.
„Jsi plná života,“ šeptával mi do vlasů. „Vedle tebe můžu dýchat. Nejsem svázaný.“
„A s Adélou?“ zeptala jsem se jednou.
Pokrčil rameny. „S ní je všechno nalinkované. Svatba, děti, kariéra… plán na deset let dopředu.“
Svatba.
Přesto k ní došlo. Stála jsem vedle Adély Králové jako svědkyně, narovnávala jí závoj a rozdávala úsměvy na všechny strany. Uvnitř mě ale spaloval žár, který nešlo uhasit. Žárlivost mě rozežírala zevnitř.
„Podívej, jak jí to sluší,“ dojímala se maminka. „Je jako z pohádky.“
„A já?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem se ovládla.
„Terezko,“ pohladila mě po paži, „tobě to taky moc sluší. Jen ty šaty už jsou trochu pomačkané…“
Marek mě našel u vchodu do restaurace. Slzy jsem už nedokázala skrýt.
„Neplakej,“ setřel mi je palcem. „Víš přece, že miluju jen tebe.“
„Neříkej mi tak,“ odtáhla jsem se. „Proč sis ji tedy vzal, když tvrdíš, že miluješ mě?“
Na okamžik ztichl. „Je to nutné. Potřebuju bezchybnou pověst.“
O půl roku později Adéla oznámila, že čeká dítě.
Ta zpráva mě zasáhla jako rána do žaludku. Marek začal chodit čím dál méně. Objímal mě ve spěchu, jako by si jen odškrtával povinnost.
„Už mě nemiluješ?“ zeptala jsem se jednou, když si bral sako a mířil ke dveřím.
„Nesmysl.“
„Tak proč nikdy nezůstaneš přes noc? Proč pořád utíkáš?“
Podíval se na mě tvrději, než jsem čekala. „Tereza, ona čeká moje dítě.“
„A co já?“ zašeptala jsem.
Neodpověděl. Jen za sebou tiše zavřel dveře a vrátil se ke své ženě. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami.
Ten večer jsem vytáhla staré album.
Na jedné fotce jsme s Adélou v lunaparku. Jí je dvanáct, mně osm. Mám obličej ulepený od rozteklé čokolády, zatímco ona se znechuceně mračí.
„Chováš se jak malé prase,“ říká mi tehdy.
„Ale bavím se!“ směju se.
„Bavit se znamená být špinavá?“
Vzpomněla jsem si i na panenku, kterou jsem jí kdysi rozbila. Opravdu to byla nehoda. Přesto mi nevěřila.
„Udělala jsi to schválně!“ křičela. „Vždycky jsi mi záviděla!“
„To není pravda!“
„Ale je! Protože já jsem hezká a ty ne. Protože mě mají rádi a tebe jen litují!“
Možná měla pravdu. Možná za vším stála obyčejná závist.
Začala jsem je sledovat. Postávala jsem před jejich domem, vysedávala hodiny v autě naproti Markově kanceláři. Jednou jsem je dokonce nenápadně sledovala, když…