Následující hodiny mi připadaly jako zlý sen, ze kterého se nešlo probudit.
Seděla jsem v malé kavárně na rohu, kam jsme s Markem Martincem dřív chodili téměř každý pátek. Interiér zůstal stejný, jen já už byla někdo jiný. Servírka se u mého stolku zastavila snad potřetí.
„Dáte si ještě něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jen sklenici vody, prosím.“
Mobil mi nepřestával vibrovat. Volala máma, táta, dokonce i Lucie Tkadlecová, spolužačka ze střední. Všichni chtěli slyšet, jestli je pravda to, co o mně Adéla Králová rozšířila.
Nakonec jsem hovor od Lucie přijala.
„Terezo Kovářová, můžeš mi vysvětlit, co jsi to zase provedla?“ spustila bez pozdravu.
Hořce jsem se usmála. „Ale nic zásadního. Jen jsem rozmetala dokonalé manželství své sestry. Úplně obyčejný den.“
„Okamžitě přijeď ke mně,“ řekla rozhodně.
O hodinu později mě objímala před domem a bez dalších otázek mě vedla nahoru do bytu. Postavila přede mě talířek s dortíkem a dlouho si mě jen mlčky prohlížela.
„Vzpomínáš si na třetí třídu?“ začala nakonec.
Nechápavě jsem pokrčila rameny. „Proč?“
„Radek Sýkora tehdy rýpal do Adély. Posmíval se jí, že je šprtka a namyšlená. A ty ses na něj vrhla jako lev. Bránila jsi ji, i když tě to stálo poznámku.“
Zhluboka jsem se nadechla. „To s tím přece nesouvisí.“
„Souvisí. Vždycky jsi za ni bojovala.“
Hlas se mi zlomil. „Já už nechtěla být ta druhá. Chtěla jsem, aby aspoň jednou někdo vybral mě. Aby něco patřilo mně, ne jí. Aspoň kousek štěstí.“
Lucie si povzdechla. „A stálo ti to za to?“
Na tu otázku jsem odpověď neměla.
Večer zazvonil telefon znovu. Máma.
„Terezo,“ její hlas byl nezvykle tichý, skoro křehký, „musíme si promluvit.“
„O čem?“
„Možná jsme s tátou udělali chybu. Pořád jsem tě srovnávala s Adélou. Dávala jsem ti ji za příklad. Myslela jsem, že tě to motivuje.“
Zůstala jsem mlčet.
„Neobhajuju, cos udělala,“ pokračovala. „Ale možná kdybych ti častěji řekla, jak moc tě mám ráda a jak si tě vážím, nemusela bys celý život soupeřit s vlastní sestrou.“
Do očí se mi nahrnuly slzy. „Mami…“
Uplynuly tři měsíce. Adéla porodila zdravou holčičku. Pojmenovala ji Eliška. Ne po Viktorie Doležalové, jak původně plánovala.
Marek Martinec se mi několikrát pokoušel dovolat, ale jeho číslo jsem pokaždé nechala vyzvánět do ticha.
Odstěhovala jsem se do jiného města. Začala jsem pracovat v menším grafickém studiu a poprvé jsem měla pocit, že moje fantazie a nápady mají skutečnou hodnotu. Že dokážu něco vybudovat sama.
Jednoho podvečera někdo zazvonil. Když jsem otevřela, stála tam Adéla. Vypadala unaveněji, dospěleji.
Chvíli jsme na sebe jen hleděly. Pak sáhla do kabelky a podala mi fotografii.
„To je Eliška,“ řekla tiše. „Tvoje neteř.“
Prsty se mi třásly, když jsem snímek přebírala. Malá holčička s kulatými tvářemi a klidným pohledem.
„Neodpustila jsem ti,“ pronesla po chvíli. „Ještě ne.“
Polkla jsem. „Rozumím.“
„Ale jsi moje jediná sestra. Chápu, proč jsi to udělala. Neznamená to, že to bolí míň. Jen… potřebuji čas.“
„A Marek?“ zeptala jsem se opatrně.
„Podáváme žádost o rozvod.“
Zůstala jsem stát ve dveřích s fotografií v ruce a uvědomila si, jak podivně se osud skládá. Někdy zničíme všechno kolem sebe jen proto, že si namlouváme, že právě tam čeká naše štěstí. A když to pochopíme, bývá už pozdě vrátit věci zpátky.