Lucie Zemanová se zastavila hned ve dveřích a zůstala stát jako přimrazená. Byt zel prázdnotou. Sevřelo ji na hrudi, obraz před očima se jí rozostřil a na okamžik měla pocit, že omdlí.
Bezmyšlenkovitě klesla na jedinou židli, která zůstala u vstupu, a snažila se rozdýchat nával paniky. Všude kolem ticho a prázdno. Věci, které ještě včera tvořily jejich domov, byly pryč – žádná pračka, žádná skříň, žádný stůl, dokonce zmizel i starý věšák z předsíně.
Pohledem přelétla to málo, co tu zůstalo: odřený stůl, manželskou postel a malou dětskou pohovku. Roztřeseně vydechla a sáhla po mobilu. Chtěla zavolat policii a nahlásit krádež, ale vzápětí ji napadlo, že by nejdřív měla mluvit s manželem a poradit se, jak postupovat.
Radim Kolář zvedl telefon až napotřetí. Jeho hlas byl chladný a tvrdý, úplně cizí.
„Odvezl jsem si to já. Zaplatil jsem to ze svých peněz,“ oznámil bez emocí.
Lucie zůstala v šoku. „To… to jsi udělal ty? Proč? Kam jsi všechny naše věci dal?“
„Odešel jsem od tebe. Copak ti to ještě nedošlo?“ ušklíbl se do telefonu Radim.
„Odešel? Kam?“ snažila se pochopit jeho slova.
„K jiné. Už mě nebavíš, Lucie. Nevyhovuješ mi ani jako žena, ani jako hospodyně.“
„Proč jsi mi nikdy nic neřekl?“ vydechla zmateně Lucie, pro kterou to byl naprostý šok.