Jeho slova pro ni byla jako rána kladivem.
„Tak teď jsem ti to přece řekl,“ rozesmál se Radim Kolář do telefonu. „To ti musí stačit.“
„A co děti? Z čeho budeme žít? Byt je úplně prázdný…“ hlesla Lucie Zemanová a rozhlédla se po místnosti, kde ještě ráno stál nábytek.
„To není můj problém,“ odpověděl s ledovým klidem. „Měj se.“ Hovor ukončil dřív, než stačila cokoli dodat.
Lucie zůstala stát s mobilem u ucha a poslouchala jen přerušovaný tón. Nedokázala pochopit, že po deseti letech manželství ji dokázal opustit tak bezcitně. Nezradil jen ji, ale i vlastní děti. Odvezl všechno, co uznal za vhodné, a nechal je mezi holými zdmi.
Nejvíc ji děsila představa, že hypotéka zůstala na ní. Splátky byly vysoké a ona netušila, jak to sama utáhne. První týdny byly téměř nesnesitelné. Únava, strach i bezmoc se na ni valily ze všech stran.
Dokonce ji napadlo, jestli by nebylo jednodušší všechno vzdát a odejít navždy. Před zoufalým krokem ji však držely dvě malé tváře a maminka, která přispěchala na pomoc v pravý čas.
Radimovi rodiče se od ní po synově odchodu okamžitě distancovali.
„Když s tebou Radim nežije, nemáme důvod ti pomáhat,“ prohlásila chladně jeho matka.
Lucie od nich ostatně nikdy mnoho nečekala. Brzy se od známých dozvěděla, že Radim si ženu, kvůli níž odešel, vzal. Lucii čekaly tři dlouhé roky tvrdého boje, aby sebe i děti dostala z nelehké situace.