„A z jakého důvodu bych měla?“ dořekla chladně Lucie Zemanová. „Má přece novou manželku. Ať se o něj postará ona. Nebo vy.“
„Ta ho opustila,“ procedila Alena Kovářová mezi zuby. „Ještě když ležel v nemocnici, sbalila si kufry a zmizela. Bezcitná ženská.“
„To je mi vás opravdu líto,“ odpověděla Lucie s předstíraným soucitem, i když v jejím hlase zazníval sotva skrývaný odstup.
„Nepřeváděj řeč jinam a vezmi si Radima k sobě,“ zvýšila tchyně hlas a mluvila téměř rozkazovačně.
„Na to rovnou zapomeňte,“ odmítla Lucie pevně.
„A co tvoje svědomí? Máte spolu dvě děti!“ zkusila Alena udeřit na citlivé místo.
Lucie se pousmála. „Váš syn nás před třemi lety připravil o všechno, co v bytě mělo nějakou cenu. Tehdy mu byly děti úplně ukradené. Proč bych na něj měla brát ohled teď? Sám mi kdysi řekl: ‚Co je mi do toho.‘“
Tato slova Alenu rozzuřila. Zasypala bývalou snachu nadávkami a bez dalšího vysvětlení hovor ukončila.
Lucie se později dozvěděla, že si tchyně Radima nejprve chtěla vzít k sobě domů. Brzy však pochopila, že péče o ochrnutého syna je nad její síly. Po měsíci vyčerpání ho umístila do zařízení pro dlouhodobě nemocné a fakticky se ho zřekla.
Příbuzným pak vyprávěla o svém chatrném zdraví a pokročilém věku, aby své rozhodnutí obhájila. Zároveň ale s jistotou tvrdila, že skutečnou povinnost postarat se o Radima měla nést právě Lucie.