„Ty snad nemáš ani špetku svědomí!“ obořila se na Terezu Řezníkovou starší žena, která za ní přišla až do kanceláře. „Není ti ani trochu hanba? Vychovali tě, živili, šatili, starali se o tebe… a takhle jim to oplácíš?“
Tereza zůstala chladná. Nevšímala si zvědavých pohledů kolegů, kteří už od začátku sledovali nepříjemnou scénu. „Promiňte, ale já jsem se o narození neprosila,“ odpověděla klidně. „A jestli si ze mě chtěli vychovat oporu na stáří, měli se podle toho chovat. Paní Stanislavo Moudrýová, nechte si to divadlo. Vy přece moc dobře víte, jak to všechno bylo. Byla jste to právě vy, kdo mamince radil a podporoval ji v jejím chování.“
„Chovala se naprosto správně!“ ohradila se okamžitě Stanislava Moudrýová. „Ladislava Horáková má pravdu — za dobro splácíš zlem! A ještě si říkáš dcera! To je nestydatost!“ Pak se demonstrativně otočila ke kolegům. „Víte vůbec, že její rodiče nutně potřebují pomoc? Oba jsou v důchodu, nemocní, samá chronická choroba. A ona? Nenajde si čas ani na návštěvu, natož aby jim finančně přispěla!“
„Mluvíte o těch rodičích, kteří vlastnímu vnukovi vyčítali každý krajíc chleba?“ ozval se náhle mužský hlas.
Dveře kanceláře se otevřely a vstoupil Karel Tomášek, elegantně oblečený v tmavém obleku. Z jeho výrazu bylo patrné, že ho vyrušení rozhodně netěší. Přísným pohledem přejel zaměstnance postávající kolem, a ti se okamžitě rozprchli ke svým stolům a předstírali práci.
Tereza si sotva znatelně povzdechla. Karel Tomášek byl sice náročný nadřízený, ale vždy jednal spravedlivě. Právě on jí kdysi podal pomocnou ruku, když se ocitla na samém dně a nevěděla, kudy kam.
„Vy o tom nic nevíte,“ obrátila se Stanislava Moudrýová pohrdavě k němu. „Posloucháte jen pohádky té nevděčné holky a hned soudíte slušné lidi! Měla by být ráda, že ji vůbec přijali i s tím… chlapcem.“
Zjevně chtěla dodat něco mnohem ostřejšího, ale když zachytila Karlův varovný pohled, raději se zarazila. Přesto bylo vidět, že má na jazyku ještě spoustu dalších slov.