„Tak proč bych se měla držet zpátky?“ vyštěkla Stanislava Moudrýová znovu nabubřele. „Takové dítě patří do dětského domova, ne do slušné rodiny! S takovou zátěží po předcích!“
Karel Tomášek udělal krok vpřed a jeho postava nad ní vrhla dlouhý stín. V hlase mu zazněla ocel. „Mám zavolat ochranku, nebo odejdete po svých?“
Ještě před okamžikem bojovná žena viditelně ztratila půdu pod nohama. Na křehkou Terezu Řezníkovou si troufala, protože věděla, že bude mlčet. Proti němu si však tak jistá nebyla.
„Odcházím,“ prohlásila uraženě a zvedla bradu. „Ale vyřiďte si to s ní. Jestli nebude finančně podporovat rodiče, obrátí se na soud. A stejně z ní ty peníze dostanou!“
„Dveře jsou za vámi,“ kývl Karel směrem ke vchodu. „A pokud jde o ty vaše hrozby – Tereza dostane našeho právníka. A věřte mi, ten svou práci umí. Uvidíme, kdo nakonec bude mít navrch.“
Teprve když se za Stanislavou zavřely dveře, Tereza si dovolila vydechnout. „Děkuju vám, pane Tomášku,“ řekla tiše. „Už jsem vážně nevěděla, jak se jí zbavit. Jakmile maminka pochopila, že ode mě nic nevymůže, poslala na mě svou kamarádku. Stanislava je neuvěřitelně průbojná a umanutá. Tři týdny mi nedá pokoj, dokonce číhá před domem na Patrika. Už jsem přemýšlela, že zavolám policii.“
„Podíváme se na to,“ odpověděl stručně a pousmál se. Pak si všiml zvědavých pohledů v kanceláři a jeho výraz ztvrdl. „Pracovní doba ještě neskončila. Nemáte náhodou dost úkolů? Když bude potřeba, rád vám nějaké přidám.“
Sborové ujištění o naprostém pracovním vytížení zaznělo téměř okamžitě. Jakmile však nadřízený odešel, klávesnice utichly a všechny oči se stočily k Tereze.
„Zvědavost není vždycky ctnost,“ utrousila s lehkým sarkasmem. Potom si povzdechla. Znala své kolegy až příliš dobře – pokud nic neřekne, vymyslí si vlastní verzi. „Dobře, povím vám to. Ale prosím, nešířte to dál.“
Vzpomínky ji přenesly o několik měsíců zpátky. Seděla tehdy v přeplněném autobuse, hleděla na špinavé okno a pevně svírala pětiletého Patrika v náručí. Její manžel, muž, kterého milovala, byl odsouzen. Patnáct let za mřížemi. Byla u soudu, slyšela důkazy a věděla, že rozsudek nebyl nespravedlivý. Přesto se jí srdce bránilo přijmout skutečnost, že jejich život se během jediného dne rozpadl na kusy.