Snažila se v sobě najít aspoň špetku omluvy pro to, co její muž udělal. Potřebovala věřit, že k tomu měl nějaký důvod, že to nebyla jen obyčejná chamtivost či lehkomyslnost. Čím víc o tom ale přemýšlela, tím víc si musela přiznat, že si jen nalhává. Obhajoba se jí rozpadala pod rukama.
Nejpalčivější otázkou však bylo něco jiného – kde teď budou s malým bydlet.
Z bytu ji bez milosti vystrnadili příbuzní Patrika Řezníka. Beze studu jí vpálili do očí, že za všechno může ona. Prý ho svými neustálými stížnostmi na nedostatek peněz dohnala k zoufalému kroku. „Pořád jsi mluvila o tom, že nemáte dost. Tak si chtěl pomoct,“ slyšela ze všech stran.
Ta slova byla krutá a nespravedlivá. O ničem nevěděla. Až u soudu vyšlo najevo, že její muž měl problémy se zákonem už dávno před svatbou, jen se mu je tehdy podařilo ututlat. Tentokrát už mu to ale neprošlo. A obvinění, které proti němu stálo, bylo natolik závažné, že o mírném trestu nemohla být řeč.
Když se to dozvěděla její matka, Ladislava Horáková, reagovala rázně. Okamžitě začala tlačit na rozvod, aby prý rodina nenesla ostudu. Přijmout dceru i vnuka pod svou střechu byla ochotná jen pod podmínkou, že se Tereza Řezníková od manžela oficiálně odstřihne.
„Ten kluk je celý po otci,“ bručela Ladislava pokaždé, když se zadívala na tiše si hrajícího chlapce. „Ještě z něj vyroste to samé. Dej ho radši do dětského domova, jinak si už nikdy nikoho nenajdeš. Který chlap by chtěl ženskou s takovou přítěží? A já vás živit nebudu.“
Tereza se při těch slovech vždycky vzepřela. „Svého syna se nikdy nevzdám,“ odsekla rozrušeně. „Za nic nemůže. Je to jen dítě. A neboj se, na krku ti viset nebudeme. Našetřím na kauci a odstěhujeme se.“
„Našetříš? A za jak dlouho? Za rok? Za dva?“ ušklíbla se matka. „Dělej si, co chceš. Ale nečekej, že ho budu hlídat. Pro mě to žádný vnuk není. Budu dělat, že tu není. A u stolu s námi sedět nebude.“
A svá slova dodržela. Chlapce si nevšímala, jako by byl vzduch. Jednou Tereza odběhla na půl hodiny do lékárny, protože synovi nebylo dobře. Když se vrátila, našla ho v posteli uplakaného. Měl žízeň, a tak šel za babičkou, aby mu nalila trochu teplé vody.