Jenže místo aby mu nalila vodu, odstrčila ho od sebe a přikázala mu, ať se vrátí do pokoje a neplete se jí pod nohy. Sklenici obyčejné vody mu odepřela. Ladislava Horáková litovala dítěti i takovou maličkost.
O jídle nemohla být ani řeč. Matěj Kučera nesměl sahat ani na kliku od lednice.
„Pro tebe tam stejně nic není,“ pošklebovala se a bez ostychu před ním ukusovala dort. „Ať tě živí tvůj tatínek. Tedy… vlastně nemůže, když sedí ve vězení, že?“ dodávala s krutým smíchem.
Jak může někdo jednat takhle s malým klukem? Matěj nechápal, čím si zasloužil takovou nenávist. Netušil, co provedl, že ho vlastní babička odmítá pohledem i slovem. Tereza Řezníková byla bezmocná. Nakonec koupila malou ledničku a postavila ji do jejich pokoje, aby jim už nikdo nemohl vyčítat, že „ujídají z cizího“.
Ladislava Horáková neustále opakovala, že syn „toho kriminálníka“ musí z jejího bytu pryč. Kam by měl jít, ji nezajímalo. Nejraději by ho viděla v dětském domově – a vůbec se nestyděla to říkat nahlas, klidně i před samotným dítětem.
Tereze docházely síly. Denně poslouchala výčitky, narážky a urážky, ale řešení neviděla. Pronájem bytu byl ve městě nesmírně drahý a představa, že by se s dítětem přestěhovala na ubytovnu, pro ni byla nepřijatelná. Sama tam kdysi byla – věčně opilí sousedé, hádky do noci, křik za tenkými zdmi. Kdyby byla sama, možná by to riskla. Se synem však ne.
Jednoho dne musela zůstat déle v práci. Poprosila známou, aby vyzvedla Matěje ze školky a přivedla ho rovnou k ní do kanceláře. Nechtěla ho nechávat ani minutu samotného s „milující babičkou“. Právě když si chlapec kreslil u jejího stolu, otevřely se dveře a vstoupil ředitel.
Tereza ztuhla hrůzou – o práci přijít nemohla. O půl hodiny později ale plakala z úplně jiného důvodu. Karel Tomášek jí nabídl možnost přestěhovat se do služebního bytu patřícího firmě a slíbil, že jí pomůže i s hypotékou do budoucna.
„Od té doby uběhlo pět let,“ dokončila Tereza tiše své vyprávění. „Máma Matěje nikdy nepřijala. Nenávist z ní nezmizela. Ten rok pod jednou střechou byl nekonečný. A proto teď ode mě nemůže čekat žádnou pomoc…“