Po těch letech dřiny, kdy se snažila postavit sebe i děti znovu na nohy, už na Radima téměř nemyslela. Jeho rodina pro ni přestala existovat. O to větší překvapení přišlo, když se jednoho podvečera na displeji telefonu objevilo neznámé číslo a ozval se známý hlas.
„Dobrý den, snacho,“ pronesla Alena Kovářová až nepřirozeně vlídně.
Lucie Zemanová ztuhla. Tři roky ticha – a najednou telefonát? Těžko uvěřit, že by se tchyně probudilo svědomí a chtěla nabídnout pomoc.
„Dobrý den,“ odpověděla zdrženlivě, aniž by dala najevo neklid.
„Jak se máš?“ zeptala se Alena, tón však prozrazoval, že jde jen o formální otázku.
„Nemám si nač stěžovat.“
„To ráda slyším. Volám kvůli jiné věci,“ přešla bez okolků k podstatě. „Víš, že měl Radim vážnou autonehodu?“
„Nevěděla jsem o tom,“ odvětila Lucie chladně.
„Aspoň občas by ses mohla zajímat o otce svých dětí,“ vyčetla jí tchyně.
„To už není moje starost.“
„Radim zůstal po úrazu invalidní,“ dodala Alena rozechvělým hlasem. „Potřebuje stálou péči.“
„Je mi to líto,“ odpověděla Lucie bez emocí. „Ale připomínám, že je to můj bývalý manžel.“
„Soucit si nech pro sebe! Vezmi si ho k sobě a starej se o něj,“ poručila Alena Kovářová nekompromisně.
„A z jakého důvodu bych měla…“