Tereza Zemanová stála u okna a mlčky sledovala, jak se za sklem tiše snášejí vločky sněhu. Byt voněl jehličím z čerstvě přineseného stromku a do toho se mísila sladká stopa skořice z hořících svíček. Z trouby se linula vůně pečeného krocana, která slibovala sváteční večeři.
„Možná zbytečně přeháním,“ zamumlala si pro sebe a pomalu otáčela v prstech lesklou ozdobu na stromeček.
Ticho přerušilo zavibrování telefonu. Volal Tomáš Kolář.
„Ano, lásko?“ ozvala se.
„Terezo, dneska dorazím později. Mám důležitou schůzku s klientem,“ odpověděl a jeho hlas zněl chladně, téměř nepřítomně.
„Zase? Tome, vždyť je dvacátého osmého. Chtěli jsme dneska spolu zdobit stromeček…“
„Omlouvám se, nejde to přesunout. Konec roku, všechno hoří,“ vysvětloval rychle.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Jasně. To chápu. Jako vždycky.“
„Proč mluvíš tak zvláštně? Stalo se něco?“
„Ne, nic. To je dobré… V kolik tě mám čekat?“
„Snad to stihnu kolem deváté.“
„Dobře. Tak zatím.“
Odložila telefon a zadívala se na napůl ozdobený stromek. V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří.
„Ahoj, krásko!“ zahlaholila ode dveří Lucie Krejčíová, její nejlepší kamarádka ještě z vysoké školy. „Řekla jsem si, že se zastavím a pomůžu ti s přípravami.“
„Lucko, ty máš vždycky perfektní načasování,“ pousmála se Tereza a pevně ji objala. „Pojď dál, právě jsem udělala čaj.“
Usadily se v kuchyni. Lucie si ji chvíli mlčky prohlížela.
„Tak povídej. Co se děje?“
„Proč by se mělo něco dít?“ snažila se Tereza tvářit lhostejně.
„Znám tě snad dost dlouho. Stačí se ti podívat do očí.“
Tereza chvíli míchala cukr v hrnku, než promluvila. „Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že se Tomáš poslední dobou chová divně?“
„Práce do noci, zapomenutá výročí, samé výmluvy?“
Přikývla. „Včera jsem náhodou zahlédla zprávu na jeho mobilu. Psala mu nějaká Simona Kovářová.“
Lucie svraštila čelo. „A co stálo v té zprávě?“
„Nic konkrétního. Poděkování za nádherný večer a usměvavý smajlík.“
„Mluvila jsi s ním o tom?“
Tereza zavrtěla hlavou. „Už nemám sílu na další rozhovory. Vždycky si najde vysvětlení. Tentokrát to udělám jinak.“
„Jak jinak?“ zbystřila Lucie.
Tereza vstala a přešla zpátky k oknu. „Celé roky slavíme Silvestra jen my dva. Letos to změním. Pozvu všechny naše přátele.“
„A co tím sleduješ?“
„Chci, aby se věci konečně ukázaly takové, jaké jsou. Už mě nebaví předstírat, že je všechno v pořádku.“
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se opatrně.
„Ano. Dlouho jsem přemýšlela, proč to vlastně snáším. Strach z toho, že zůstanu sama? Zvyk? Ale když jsem včera četla tu zprávu, došlo mi, že víc než samoty se bojím ztráty vlastní důstojnosti.“
V tom okamžiku trouba pípnutím oznámila konec pečení.
„Pomůžeš mi s krocanem?“ otočila se Tereza ke kamarádce. „A pak doděláme stromek. Když je můj manžel tak pracovně vytížený.“
„Samozřejmě. A co plánuješ potom?“
Tereza se lehce usmála, ale v očích jí zajiskřilo něco odhodlaného. „Uvidíš. Tenhle Silvestr bude nezapomenutelný. Pro všechny. A hlavně pro Tomáše.“
Krátce po deváté se ozval klíč v zámku. Tomáš vstoupil do bytu a Tereza ho přivítala s klidným úsměvem.
„Jak dopadla schůzka?“ zeptala se a pomohla mu z kabátu.
„V pořádku. Nic mimořádného,“ odpověděl, ale působil lehce nesvůj. „Vidím, že ses nezastavila.“
„Lucie tu byla, hodně mi pomohla,“ přikývla Tereza. „Mimochodem, chtěla jsem si s tebou o něčem promluvit.“