Tomáš se během večeře viditelně uvolnil. Tereza byla pozorná, téměř okouzlující. Zajímala se o detaily z jeho práce, smála se každé jeho poznámce a po jídle navrhla, že by si mohli pustit nějaký film, jako za starých časů.
„Mimochodem, objednala jsem na Silvestra karaoke,“ pronesla lehce, jako by mluvila o počasí.
Tomáš se zakuckal vínem. „Karaoke? Vždyť víš, že nezpívám.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Po pár sklenkách sektu zpívají úplně všichni. Vzpomínáš na loňský firemní večírek? Jak ses tam rozjel?“
„To si nepamatuju,“ ohradil se rychle.
„Já ano. Dokonce mám nahrávku. Čistě pro jistotu,“ usmála se tajemně.
Následující den se Tereza sešla s Filipem Matouškem, jejich dlouholetým kamarádem, který si občas přivydělával jako DJ.
„Takže chceš přesné pořadí skladeb?“ ujišťoval se.
„Ano. A tuhle pusť přesně ve chvíli, kdy ti dám znamení,“ ukázala mu displej telefonu.
Filip nadzvedl obočí. „‚Všechno pro tebe‘ od Miloslava Malíře? To myslíš vážně?“
„Naprosto. Je to jeho oblíbená píseň. Tedy… brzy bude,“ odpověděla s klidem.
Den před Silvestrem pečlivě třídila vytištěné fotografie a vkládala je do obálek. Každou zavřela a popsala drobným písmem.
„Co to tam chystáš?“ nakoukl Tomáš do pokoje.
„Malé překvapení pro hosty,“ odvětila sladce. „Zítřek bude výjimečný.“
„Neměli bychom to přece jen oslavit sami?“ navrhl nejistě. „Jen my dva?“
„Všichni už to mají v diářích,“ připomněla mu. „Rušit to na poslední chvíli by bylo hloupé. A pozvala jsem i pár lidí z tvé práce.“
„Koho konkrétně?“ znejistěl.
„Úplně všechny. Bude to zábava. Mimochodem, znáš nějakou Simonu Kovářovou? Zdá se, že pracuje s tebou.“
Tomáš zbledl. „Simonu? Ne… to jméno mi nic neříká.“
„Zvláštní. Měla jsem dojem, že jste si blízcí. Ale nevadí, zítra se seznámíme,“ pokrčila rameny.
Jakmile za ním zapadly dveře koupelny a pustila se sprcha, Tereza vytáhla telefon.
„Lucie? Ano, všechno je připravené. Bude to večer, na který se nezapomíná. Objednala jsem i speciální dort. Ne, žádné projímadlo,“ zasmála se tiše. „Ale Tomáš z něj nadšený nebude. Hlavně z toho nápisu.“
Třicátého prvního prosince v sedm večer byl byt Terezy a Tomáše plný světel a slavnostních dekorací. Jako první dorazily Lucie Krejčíová a Radka Švecová. Společně doladily poslední detaily.
„Obálky jsi rozmístila?“ zeptala se Lucie potichu.
„Pod každý talíř,“ přikývla Tereza. „A dort?“
„Čeká v lednici. Opravdu chceš ten text nechat takhle?“
„Rozhodně,“ odpověděla bez zaváhání. „Kde je Tomáš?“
„Už půl hodiny si v ložnici vybírá kravatu.“
Radka se uchechtla. „Je nervózní. A má proč.“
Zvonek se ozval jedenkrát, pak znovu. Hosté začali proudit dovnitř – kolegové, známí, sousedé. Byt se rychle zaplnil hovorem, smíchem a cinkáním skleniček.
„A přijde i ta Simona?“ zeptala se Tereza nahlas uprostřed obýváku, jako by šlo o běžnou otázku.
Tomáš se opět zakuckal šampaňským. „Jaká Simona?“
„Ta z vaší kanceláře. Říkala jsem přece, že jsem zvala všechny.“
„Já… nevím. Možná má jiné plány,“ zamumlal.
„Neboj, psala mi, že určitě dorazí,“ odpověděla klidně.
Ve půl jedenácté převzal Filip Matoušek kontrolu nad hudbou a spustil karaoke. Tomáš se mikrofonu vyhýbal obloukem, ale Tereza ho nenechala uniknout.
„Zlato, zazpívej mi něco. Třeba naši oblíbenou skladbu.“
„My žádnou nemáme,“ namítl.
„Ale máme. ‚Všechno pro tebe‘ od Miloslava Malíře,“ pronesla s úsměvem, který sliboval, že tenhle večer teprve začíná.