„Chtěla jsem s tebou něco probrat,“ navázala klidně.
„O čem?“ zpozorněl Tomáš Kolář a odložil tašku na botník.
„Napadlo mě, že bychom letos nemuseli slavit jen sami dva. Co kdybychom pozvali pár přátel a udělali z toho opravdovou oslavu?“
Na okamžik ztuhl. „A proč? Vždycky jsme to měli jen pro sebe…“
„Právě proto,“ usmála se lehce Tereza Zemanová. „Možná je čas na změnu. Nebude ti to vadit?“
„Ne, jasně že ne,“ pokrčil rameny, ale přitom si bezděčně sáhl po mobilu. Ten drobný pohyb jí neunikl. „Když si to přeješ…“
„Skvělé. Seznam hostů už mám připravený.“
V noci pak ležela vedle něj a poslouchala tiché ťukání do displeje. Světlo telefonu na okamžik prořízlo tmu ložnice. Tereza se jen nepatrně usmála do polštáře. Do Silvestra zbývaly tři dny – a ona měla jasnou představu, že na tenhle večer Tomáš jen tak nezapomene.
„Co kdybych mu koupila jednosměrnou letenku někam na severní pól?“ nadhodila o den později v kavárně, kde seděla s Lucií Krejčíovou a jejich společnou kamarádkou Radkou Švecovou.
„To by bylo ještě milosrdné,“ uchechtla se Radka a zamíchala si latte. „Já bych na tvém místě…“
„Prosím tě, jen zase nezačínej s projímadlem v salátu,“ skočila jí do řeči Lucie. „Nejsme v nějaké bláznivé komedii.“
„Škoda. Představte si ten výraz, kdyby uprostřed přípitku…“ Radka se rozesmála tak, že přilákala pár pohledů od vedlejších stolů.
„Holky, nechci cirkus. Chci, aby si něco uvědomil,“ zvážněla Tereza. „Mimochodem, dorazíte, že?“
„Samozřejmě! Už mám šaty,“ mrkla Radka. „Červené, přiléhavé…“
„Ty hraješ za koho?“ obořila se na ni Lucie pobaveně.
V tu chvíli Tereze zavibroval telefon. Zpráva od Tomáše: Miláčku, dnes přijdu později. Důležitá prezentace.
„Prezentace… jasně,“ zamumlala a otevřela profil jisté Simony Kovářové. „Podívejte, kdo má dnes také ‚pracovní schůzku‘. Restaurace Beluga, hashtag business dinner.“
Radka se naklonila přes stůl. „To je ona? No, žádná modelka.“
„Ale fotky sdílí ochotně,“ zavrtěla hlavou Lucie. „Geolokace, sklenky vína, úsměvy. To už je skoro veřejné oznámení.“
„Asi si myslí, že jsem slepá,“ dopila Tereza kávu. „Dobře. Je čas přestat jen sledovat. Radko, říkala jsi, že tvůj bratr pracuje v tiskárně?“
„Jo, proč?“
„Potřebuju něco vytisknout. Ve velkém formátu. A víckrát.“
Následující den měla schůzku s Annou Tkadlecovou, jejich dlouholetou rodinnou fotografkou.
„Ančo, vzpomínáš na ty snímky, co si Tomáš nechal udělat do pracovního portfolia?“
„Jasně, povedly se. Vypadal skoro jako z reklamy.“
„Šly by trochu… upravit?“ nadhodila Tereza opatrně.
„Upravit jak?“
„Třeba přidat pár detailů. Rtěnku na límci košile. Nebo ženskou ruku v záběru… tak nenápadně.“
Anna si hvízdla. „Tak tohle bude zábava. Netušila jsem, že máš takovou fantazii.“
„Člověk se učí,“ odpověděla Tereza tiše.
Večer se Tomáš vrátil domů nezvykle rozjařený.
„Tak co ta tvoje prezentace?“ zeptala se nevinně, když mu brala sako.
„Perfektní. Klient nadšený.“
„A kde jste jednali?“
„V kanceláři, kde jinde?“ odpověděl až příliš rychle. „Proč se ptáš?“
„Jen tak. Zajímalo mě to.“ Otočila se ke kuchyni. „Dáš si večeři? Připravila jsem steak, jak ho máš nejradši.“
„To beru,“ usmál se a usedl ke stolu, aniž tušil, že Tereza už má pro nadcházející večer připravený plán, který mu brzy vezme veškerou jistotu.