„Tu přece miluješ.“
„Já?“ vyhrkl Tomáš Kolář překvapeně.
„No jistě. Často si ji pobrukuješ ve sprše,“ pousmála se Tereza Zemanová nevinně. „Hlavně po těch svých… zásadních prezentacích.“
Krátce před půlnocí, kolem půl dvanácté, Tereza náhle vstala a zacinkala skleničkou, aby upoutala pozornost.
„Přátelé, než se přehoupneme do nového roku, mám pro vás malé překvapení. Pod talíři najdete obálky s novoročním přáním. Otevřete si je.“
Hosté si s úsměvy začali vytahovat obálky. Smích však postupně utichal. Tomáš zbledl v okamžiku, kdy pohlédl na obsah té své. Uvnitř byly fotografie z restaurace Beluga – on a Simona Kovářová u stolu, nad sklenkou vína, ruku v ruce. Snímky byly zřetelně upravené Annou Tkadlecovou, která si dala záležet na detailech.
„A teď,“ pokračovala Tereza klidným hlasem, „si dovolím pustit malé sváteční promítání.“
Na zdi se rozsvítil projektor. Jeden snímek střídal druhý. Tomáš a Simona Kovářová na různých místech po městě. Záběry z kavárny, z parkoviště, ze vstupu do hotelu. Pak následovaly screenshoty zpráv a kopie účtenek z restaurací.
„Nechceš k tomu něco říct?“ otočila se na manžela. „Zajímaly by mě hlavně ty tvoje ‚pracovní prezentace‘.“
V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík. Tomáš naprázdno polykal a bezmocně otevíral ústa, ale slova nepřicházela.
Napětí přerušila Radka Švecová, která přinesla obrovský dort. Na polevě stálo: „Šťastný nový rok! A hodně štěstí v novém životě, Tomáši!“
Pět minut před půlnocí konečně promluvil.
„Terezo, já ti to dokážu vysvětlit…“
„To nepochybuju,“ přikývla. „Vysvětlit umíš všechno. Ale tentokrát nemusíš. Už jsem si odpovědi našla sama.“
„Odpusť mi…“
„Za co konkrétně? Za lhaní? Za to, že sis mě nevážil? Nebo za to, že jsi mě považoval za slepou?“
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Opravdu? A kam do té lásky zapadá Simona?“
„Byla to chyba…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Chyba je náhoda. Tohle bylo rozhodnutí. Každodenní, vědomé.“
Hodiny odbily půlnoc. Ozvaly se první přípitky a z dálky tlumené ohňostroje. Tereza pozvedla sklenku.
„Šťastný nový rok,“ pronesla pevně. „Říká se, že jak člověk vstoupí do nového roku, takový bude celý. Já jsem se rozhodla vstoupit do něj bez přetvářky. Bez lží.“
Pak se podívala Tomášovi přímo do očí.
„Podávám žádost o rozvod. Ber to jako můj novoroční dárek. Pro nás oba.“
Hosté mlčky sledovali scénu. Někdo rozpačitě klopil zrak, jiný souhlasně přikývl.
„To přece nemůžeš…“ zkusil namítnout.
„Ale můžu. A víš co? Děkuju ti,“ řekla tiše. „Naučil jsi mě vážit si sebe samé. Uvědomila jsem si, co si zasloužím. A život ve lži to rozhodně není.“
Přešla k oknu. Za sklem tiše padal sníh a město zářilo slavnostními světly. Lucie Krejčíová k ní přistoupila a objala ji kolem ramen.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala.
Tereza se zhluboka nadechla a usmála se. „Ano. Kupodivu ano. Cítím… úlevu. Jako bych konečně mohla dýchat.“
Nad ránem se byt postupně vyprázdnil. Tomáš odjel k rodičům, aniž by našel další slova. Tereza zůstala sama mezi prázdnými sklenkami a zbytky slavnostní večeře.
Došla k vánočnímu stromku, stáhla z prstu snubní prsten a položila ho pod jednu z větví.
„Šťastný nový rok, Terezo,“ zašeptala si. „A vítej v novém začátku.“
Za okny se rodilo první světlo nového dne. Roku, který měl být jiný než všechny předchozí. A poprvé po dlouhé době se na něj opravdu těšila.