„Ondřeji, okamžitě tu holku vyhoď z mého domu! Nebudu ji tu trpět!“ zahřměla Libuše Kovářová tak hlasitě, až se skleničky ve vitríně zachvěly.
Ondřej Kovář zůstal stát mezi dvěma ženami svého života a bezradně těkal pohledem z matky na manželku. Nikola Bednářová byla bledá, ale držela se vzpřímeně, jako by ji někdo napjal do struny. Jen prsty, kterými svírala ucho kabelky, prozrazovaly napětí – klouby jí zbělely.
„Mami, prosím tě, přestaň,“ ozval se tiše Ondřej. „Nikola nikam nepůjde. Přijeli jsme všichni, abychom s tebou oslavili narozeniny.“
„Všichni?“ vyštěkla do toho Pavla Kovářová, která vpadla do místnosti bez zaklepání. „Od kdy je ona rodina? Co je vlastně zač? Jen se dere nahoru! Kariéristka! Děti odloží a sama si užívá v práci!“
Nikola se nadechla a odpověděla klidně, bez zvýšeného hlasu: „Žádné chůvy nemáme. Zvládám zaměstnání i péči o děti.“
„Slyšíte to?“ rozhodila rukama Pavla. „Ještě se tím chlubí! Takže já jsem neschopná? Špatná matka, protože dřu na dvou místech? Protože nemám movitého manžela?“
„Pavlo, nikdo tě přece neodsuzuje,“ snažil se Ondřej situaci uklidnit.
„Ale jistě že ne!“ skoro už křičela. „Vy jste dokonalí! Hlavně tvoje úžasná paní! Všechno jí vychází, všechno stíhá!“
Nikola už dál neposlouchala. Otočila se a beze slova odešla do obývacího pokoje. Na koberci tam seděly děti – její Šimon a Tereza Kovářová spolu s Pavlinými dvojčaty, Matějem a Barborou Kovářovými. Se zaujetím stavěli z kostek vysokou věž a hádky dospělých jako by si ani nevšímali.
„Sbírejte si věci,“ pronesla tiše Nikola. „Pojedeme domů.“
Šimon k ní překvapeně vzhlédl. „Mami, vždyť jsme přijeli teprve před chvílí. Babička ještě ani nerozkrojila dort.“
„Prosím, ukliďte stavebnici zpátky do krabice.“
Vytáhla mobil, aby objednala taxi. Ruce se jí nepatrně chvěly, ale hlas měla pevný. Nedovolila si dát před dětmi najevo, jak moc ji slova v předsíni zasáhla.
Ve dveřích se objevil Ondřej. „Nikolo, to nemusíš…“
„Musím,“ přerušila ho klidně. „Nebudu tu poslouchat urážky. A naše děti už vůbec ne.“
Z chodby se ozvalo uštěpačné: „Jen si běž! Ty přece vždycky utečeš, když se ti něco nehodí! Všechno máš tak snadné!“ Pavlin hlas byl plný jedu.
Za ní přišla i Libuše Kovářová. „Ondřeji, jestli teď odjedeš s ní, tak se už nemusíš vracet!“ prohlásila tvrdě.
„Mami, tohle není fér…“
„Ne, ty nejsi fér!“ skočila mu do řeči. „Copak nevidíš, jak se tvoje sestra trápí? Pavlínka sotva zvládá děti a ty si tu vodíš…“ hlas se jí zlomil, „…ženu, která naši rodinu rozvrátila!“
Nikola si přehodila kabelku přes rameno a vzala mlčící Terezu za ruku. Šimon už stál připravený u dveří s batohem, do něhož pečlivě naskládal kostky.
„Taxi přijede za pět minut,“ oznámila manželovi. „Jestli chceš zůstat, zůstaň.“
„Nikde nezůstanu,“ odpověděl rozhodně Ondřej a sáhl po bundě. „Jedeme spolu.“
Pavla ho chytila za rukáv. „Tak si běž! Vždycky jsem věděla, že tě proti nám poštve! Mami, vidíš to? Vidíš, co s ním provedla?“
Libuše si teatrálně přitiskla kapesník k očím a rozplakala se. Matěj s Barborou se k sobě přitiskli a s obavami sledovali matku.
„Pavlínko, uklidni se, zlatíčko,“ naříkala Libuše. „Oni toho ještě budou litovat, uvidíš.“
Ondřej beze slova otevřel vstupní dveře. Zvenčí do domu vnikl chladný podvečerní vzduch a lehký vánek rozhoupal větve jabloní na zahradě. Nikola nastoupila do přistaveného taxi jako první, usadila děti a zavřela za nimi dveře. Ondřej si naposledy přejel rukou po čele, pak obešel auto a tiše se posadil vedle řidiče, aniž tušil, že ticho na cestě domů bude tíživější než všechny předchozí výčitky.