„Vždyť jste nám sami řekli, ať sem nejezdíme,“ dopověděl Ondřej tiše, ale pevně.
Libuše rozhodila rukama. „Byli jsme zklamaní! Odešel jsi za tou svojí ženou a nechal nás stranou. Jako bychom pro tebe přestali existovat.“
„Nikoho jsem neopustil,“ namítl klidně. „Nikola je moje manželka. Tvoříme rodinu.“
„A my jsme tedy co?“ vyhrkla. „Cizí lidé?“
„Mami, přestaň. Víš dobře, jak to je…“
„Já vím jen jedno,“ skočila mu do řeči. „Ta ženská tě poštvala proti vlastní krvi. Rozbila to, co jsme budovali celý život.“
Ondřej prudce odstrčil židli a postavil se. „Dost. Tohle poslouchat nebudu.“
„Sedni si!“ ozval se její přísný tón, který znal z dětství. „Ještě jsem nedomluvila.“
„A já už slyšel víc než dost.“
„Takže matku poslouchat nechceš?“ sevřela rty. „A Pavla ti je taky lhostejná? Je sama se dvěma dětmi, každý den v práci do noci.“
„Nabízel jsem pomoc. Odmítli jste ji.“
„Nestojíme o žádné almužny! A už vůbec ne od té…“
Ondřej se zastavil ve dveřích a otočil se. „Od té koho, mami? Dořekni to.“
Libuše náhle změnila výraz, hlas jí změkl. „Já ti jen chci dobře, Ondro. Posaď se, promluvíme si v klidu.“
Zavrtěl hlavou. „Nejsem malý kluk, kterému můžeš říkat, co má dělat.“
V tu chvíli se otevřely dveře a do předsíně vstoupila Pavla s taškami plnými nákupu.
„No podívejme, bratr se uráčil,“ utrousila jízlivě a prošla kolem něj. „A bez své dokonalé polovičky? Pustila tě vůbec samotného?“
„Pavlo, tohle už je vážně moc,“ vydechl unaveně.
Tašky dopadly na zem. „Moc? Já sama tahám dvě děti, to je v pořádku? A ty si žiješ s tou svou kariéristkou a ještě se tváříš jako oběť.“
„Nikola ti nic neudělala.“
„Stačí, že existuje!“ vykřikla. „Hraje si na perfektní manželku a matku. A já jsem co? Neschopná? Protože nemůžu sedět doma celý den? Já musím pracovat!“
„Nikola pracuje taky.“
„A přesto všechno zvládá!“ zasmála se hořce. „Takže já jsem ta horší? Ta, co všechno kazí?“
„Přestaň se litovat,“ odpověděl ostřeji, než zamýšlel. „Nikdo ti nebrání žít jinak. Jen ty sama se držíš toho, co tě ničí.“
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Pavla zbledla, rty se jí chvěly.
„Vypadni,“ řekla nakonec potichu.
„Pavlínko…“ snažila se ji Libuše utišit.
„Ven!“ zaječela Pavla. „A už se sem nevracej! Zrádce!“
Ondřej bez dalšího slova odešel. Dveře za ním prudce zapadly. Usedl do auta, ale klíčky zůstaly neotočené v zapalování. V hlavě mu hučelo prázdno, směs vzteku a bezmoci.
Mobil na sedadle vedle něj zavibroval. Nikola.
„Jsi v pořádku?“ ozval se její tichý, starostlivý hlas.
„Jo,“ zalhal. „Všechno při starém.“
„Přijeď domů. Děti se po tobě ptaly.“
Když otevřel dveře bytu, ovanulo ho teplo a vůně čerstvého pečiva. Tereza k němu přiběhla a objala ho kolem pasu.
„Tati! Pekly jsme sušenky!“
Z pokoje vykoukl Šimon. „Tati, mrkneš se se mnou na matematiku? Nějak mi to nevychází.“
Ondřej zachytil Nikolin pohled. Byl klidný, chápavý. Na nic se nevyptávala, nenutila ho k vysvětlování. Prostě tam byla.
Večer, když děti spaly a v bytě zavládlo ticho, se ozvalo vytrvalé zvonění telefonu. Na displeji svítilo jméno Libuše Kovářová.
„Nech to být,“ zašeptala Nikola a položila mu ruku na paži.
Ondřej váhal. Telefon nepřestával zvonit.
„Je to máma,“ hlesl.
„Je to nátlak,“ odpověděla tiše Nikola. „Budou to zkoušet znovu a znovu.“
Zvonění na okamžik ustalo, aby se vzápětí znovu rozlehlo bytem, naléhavější než předtím. Ondřej sevřel telefon pevněji v dlani a zhluboka se nadechl.