…zhluboka se nadechl.
Zvonění náhle utichlo, ale sotva si stačil oddychnout, ozvalo se znovu. Naléhavější, neodbytné.
„Měl bych to vzít,“ vydechl nakonec.
„Nemusíš,“ stiskla mu Nikola dlaň pevněji. „Nikomu nic nedlužíš.“
Telefon zazvonil potřetí. Ondřej přesto přijal hovor.
„Ano, mami.“
Na druhé straně se ozval rozechvělý hlas. „Ondro, odpusť nám! Pavle se udělalo zle, je v nemocnici. Srdce… prý kolaps. Musíš přijet!“
Bezradně pohlédl na Nikolu.
„Nikam nejezdi,“ zavrtěla hlavou. „Tohle už tu bylo.“
„A co když ne? Co když je to tentokrát pravda?“
„Ať ti řekne, kde leží. Zavolej tam a ověř si to.“
Poslechl. Vyžádal si název zařízení a během pár minut mluvil se sestrou na příjmu. Odpověď byla jednoznačná – žádná pacientka jménem Pavla Kovářová tam neleží.
„Mami,“ řekl pak unaveně do telefonu, „proč si to vymýšlíš?“
„Nevymýšlím!“ bránila se Libuše Kovářová příkře. „Ona už je doma. Dali jí infuzi a pustili ji. Bylo to vážné!“
„Stačí. Tohle už poslouchat nebudu.“
„Takže je ti sestra lhostejná?“ přešla do ječivého tónu. „Je sama, s dětmi, bez chlapa! A ty si tu žiješ pohodlně!“
„Mami, dost.“
„Ty dost! Zapomněl jsi, kdo tě vychoval? Kdo se o tebe staral?“
Hovor ukončil. Mobil se okamžitě znovu rozdrnčel. Tentokrát ho beze slova vypnul.
„Zítra to začne nanovo,“ poznamenala Nikola tiše.
„Vím.“
„Co s tím chceš dělat?“
Dlouho mlčel a díval se do temné ulice za oknem. Nakonec promluvil, jako by to rozhodnutí uzrávalo už dávno.
„V práci mi nabídli vedení nové pobočky. V Olomouci.“
„To je kus cesty.“
„Právě proto.“
Z dětského pokoje se ozvalo šustění peřin; Tereza se ve spánku otočila. Oba na chvíli ztichli.
„Šla bys do toho?“ zeptal se opatrně.
„Spíš ty – dokážeš tady všechno nechat?“
Promnul si čelo. „Jsem vyčerpaný. Neustálé výčitky, citové vydírání… Pořád mám pocit, že selhávám. Možná potřebujeme odstup. Hodně velký.“
Nikola k němu přistoupila a objala ho kolem ramen. „Tak pojedeme.“
O měsíc později seděli v letadle. Šimon i Tereza nadšeně sledovali mraky za okénkem a dohadovali se, který připomíná hrad a který loď. Nikola držela Ondřeje za ruku a cítila, jak z něj napětí pomalu opadává.
Den před odletem se ještě setkal s matkou a Pavlou. Šel sám.
„Vy opravdu odlétáte?“ rozhodila Libuše rukama. „A co my? A vnoučata?“
„Budeme si volat. Existují videohovory,“ odpověděl klidně.
Pavla si ho měřila chladným pohledem. „To ona tě k tomu dotlačila, že?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Tohle je důsledek toho, co se dělo tady.“
„My jsme tvoje rodina!“ vykřikla Libuše a teatrálně se chytila za hruď.
„Rodina by si neměla ubližovat,“ řekl tiše. „A tohle už dlouho nebylo v pořádku.“
Otočil se a odešel. Křik za zády slyšel, ale nezastavil se.
Teď letadlo stoupalo výš a město pod nimi se zmenšovalo, až splývalo s krajinou. Tam dole zůstávaly roky plné povinností, výčitek i bolesti.
„Tati, podívej, jak je to nahoře krásné!“ zvolal Šimon.
Ondřej se usmál. „To tedy je.“
Nikola mu jemně stiskla prsty. Odpověděl jí vděčným pohledem. Ať je čeká cokoli, měli jeden druhého a své děti.
Vzdálenost sice nezahojí každé zranění, ale někdy poskytne prostor, aby se člověk mohl znovu nadechnout.