Ondřej se do taxíku nasoukal jako poslední a tiše za sebou přivřel dveře.
Jakmile se auto rozjelo, ozvala se ze zadního sedadla Tereza opatrným hláskem:
„Tati, proč na nás teta Pavla tak křičela?“
Ondřej se na dceru krátce ohlédl. „Teta Pavla je jen unavená, beruško. Měla náročný den.“
Nikola, která sledovala ubíhající světla za oknem, sotva slyšitelně dodala: „Ona má těžký každý den.“
Pak už mezi nimi zavládlo ticho. Motor monotónně bručel a děti se postupně nechaly ukolébat jeho rytmem. Šimon se sesunul k sestře a během pár minut oba spali.
Ondřej několikrát otevřel ústa, že něco řekne, ale vždy si to rozmyslel. Věděl, že Nikola má pravdu – chování jeho rodiny překročilo únosnou mez. Přesto ho to poznání tížilo víc, než čekal.
O týden později narazil na Pavlu v supermarketu. Stála u regálu s těstovinami a předstírala, že ho nevidí. Zkoumala etikety s přehnanou pečlivostí. Když kolem ní procházel, prudce se otočila.
„To mě ani nepozdravíš?“ vyjela na něj.
„Ahoj, Pavlo,“ odpověděl klidně a zastavil se. „Jak se mají děti?“
„Jako by tě to zajímalo,“ ušklíbla se a založila si ruce. „Teď máš přece svou dokonalou rodinku. Na nás sis sotva vzpomněl.“
„To není pravda,“ povzdechl si Ondřej. „Kdykoli je potřeba, jsem připravený pomoct. Víš to.“
„Opravdu?“ zvýšila hlas tak, že se několik lidí ohlédlo. „Kdy jsi naposledy viděl svoje synovce? A máma? Po tom, co jste odešli z oslavy, si musela měřit tlak!“
„Pavlo, vždyť jste nás vyhodili,“ namítl tiše.
„Samozřejmě, za všechno můžeme my!“ vyprskla. „Nikola je bez chyby, že? Ta svatá!“
Ondřej si zhluboka vydechl. „Nebudu to rozebírat. Jestli něco potřebuješ, zavolej.“
„To si nech zdát!“ křikla za ním. „Užijte si to svoje štěstí!“
Večer, když děti dávno spaly, svěřil se Ondřej Nikole s tím, co se stalo. Unaveně klesl do křesla.
„Nerozumím tomu. Vždycky jsme si byli blízcí,“ řekl tiše.
„Pavla není spokojená,“ odpověděla Nikola klidně. „A místo aby řešila sebe, hledá viníka.“
„Proč ale útočí hlavně na tebe?“
„Protože jsem zvenčí,“ pokrčila rameny. „Jsem snadný terč. A navíc… nám se daří. To se neodpouští.“
„Tak co s tím?“
„Nic,“ podívala se na něj pevně. „Budeme žít dál svůj život.“
Vtom Ondřejovi zazvonil telefon. Zpráva od Libuše: „Synku, musíme si promluvit. Přijeď zítra sám. Je to důležité.“
Nikola si text přečetla přes jeho rameno. „Nejezdi tam,“ zašeptala. „Zase na tebe budou tlačit.“
„Je to moje máma. Měl bych ji aspoň vyslechnout.“
„Měl bys?“ zopakovala Nikola tiše. „Komu vlastně něco dlužíš, Ondřeji?“
Přesto druhý den ráno odjel. Libuše ho přivítala ve dveřích s takovou vřelostí, až ho to zaskočilo. Objala ho pevně, jako by se neviděli měsíce.
„Pojď dál, Ondro. Upekla jsem ti koláče, ty tvoje oblíbené.“
V domě voněla skořice a vanilka. Na stole čekal čaj v jeho starém hrnku, ze kterého pil už jako kluk.
„Mám o tebe strach,“ začala Libuše a přisunula mu talíř. „Všichni máme.“
„Mami, opravdu je všechno v pořádku.“
„Vážně?“ zavrtěla hlavou. „Vzdálil ses nám. Pavlínka každý večer pláče. Děti se ptají, proč za nimi strejda Ondřej nechodí.“
Ondřej sevřel rty. „Vždyť jste nám sami řekli, ať sem nejezdíme.“