Přesto si byla Amálie jistá, že žádní příbuzní s ním v bytě nebydlí. Rostislav jí přece vyprávěl, že rodinu má v jiném městě a tady je jen on a jeho pes Tadeáš, se kterým se dosud nestihla seznámit. Sousedka si to nejspíš jen popletla.
Stiskla zvonek a napjatě čekala. Zdálo se jí, že za dveřmi zaslechla tlumené kroky, jako by někdo přecházel po předsíni. Přesto se nic nestalo. Zkusila zazvonit znovu. Ticho. Nakonec vytáhla mobil a vytočila Rostislavovo číslo, přesvědčená, že zvonek může být porouchaný. Byla si jistá, že je doma — sousedka ho přece zahlédla a v oknech se svítilo.
„Prosím?“ ozval se do telefonu tlumený, nezvykle tichý hlas.
„Otevři mi. Stojím přede dveřmi a ty mě necháváš na chodbě.“
„Ty jsi tady? Proč jsi mi nic neřekla předem?“ Jeho tón zněl podrážděně, skoro vyděšeně.
„Bylo to spontánní. Pusť mě dovnitř a všechno ti vysvětlím.“
„Teď to nejde. Nejsem doma, zdrželi mě v práci.“
Amálie se zamračila. „To je zvláštní. Sousedka tvrdila, že jsi doma.“
„Ta ženská si plete, co může. Promiň, musím končit. Přesuneme to na jiný den. Dostanu se domů nejdřív za dvě hodiny. Opravdu mě to mrzí. Zítra přijedu za tebou a uděláme si hezký večer, slibuju. Šéf je tady,“ dodal šeptem a hovor náhle ukončil.
Zůstala stát s telefonem u ucha a poslouchala přerušovaný tón. Nakonec sešla dolů. Nemělo smysl bušit na zamčené dveře.
Navzdory nepříjemnému pocitu se snažila jeho slovům věřit. Možná sousedka opravdu neměla přehled o tom, kdo v domě bydlí. A světlo? To mohl zapomenout zhasnout, když ráno spěchal.
S těmito myšlenkami došla k autu a usedla za volant. Než nastartovala, pohlédla ještě k oknům v přízemí. Měla dojem, že se záclona lehce pohnula.
„Průvan? Nebo Tadeáš?“ problesklo jí hlavou.
Motor ale nenastartovala. Místo toho zkontrolovala čas a napadl ji plán. V přízemí domu fungovala malá pizzerie s výdejem i rozvozem.
Přeparkovala blíž ke vchodu podniku a během pár minut si objednala velkou sýrovou pizzu. Za čtvrt hodiny už seděla na lavičce opodál, krabici otevřenou na kolenou. Vybrala si místo tak, aby sama zůstala skrytá za keřem, zatímco na okna měla ničím nerušený výhled. Klidně ukusovala další kousek a nenápadně sledovala dům.
Právě proto jí sousto málem zaskočilo, když v jednom z oken spatřila Rostislava, jak se soustředěně rozhlíží po parkovišti a vyhlíží z okna do tmy.