„Copak nehledá právě moje auto?“ problesklo Amálii hlavou, když ho viděla, jak napjatě pročesává pohledem parkoviště. První impuls byl vyběhnout k domu, zazvonit mu pod okny a všechno z něj okamžitě dostat. Místo toho ale zůstala sedět. Něco jí našeptávalo, aby ještě chvíli vyčkala. Byla si naprosto jistá, že během těch patnácti minut, co tu seděla s pizzou, se do domu vrátit nemohl – vchod měla celou dobu jako na dlani. Z toho vyplývalo jediné: Rostislav jí lhal. Když u něj předtím zvonila, byl doma. Proč tedy neotevřel?
Rostislav si mezitím zřejmě ověřil, že její vůz na parkovišti nestojí – Amálie ho totiž přeparkovala na opačnou stranu domu. Záclona se znovu zatáhla. Amálie rychle zaklapla krabici, sesbírala ubrousky a chystala se vyrazit ke vchodu, rozhodnutá konečně si to s ním vyříkat.
Nakonec ale nikam chodit nemusela. Dveře domu se otevřely a Rostislav vyšel ven.
A nebyl sám.
Kdyby si nevšimla jeho typické kšiltovky, snad by ho ani nepoznala. Na hrudi měl připevněné nosítko s malým dítětem, které mu podřimovalo na prsou. Po jeho boku cupital asi osmiletý kluk a za ruku držel dalšího, sotva tříletého. Celou tu zvláštní rodinnou scénu uzavírala žena v plášti a slunečních brýlích.
„To je dojemné,“ pomyslela si Amálie trpce a instinktivně vytáhla mobil. Několikrát stiskla spoušť. Než se vzpamatovala a chtěla k nim přiběhnout, zmizeli za rohem. A upřímně – bylo jí těch dětí líto. Nemohly za to, že jejich otec vede dvojí život.
Slzy nepřišly. Místo nich se dostavil šok, chladný a paralyzující. Tak proto sousedka mluvila o Pospíšilových. Věděla, že má Rostislav rodinu. Věděla to – na rozdíl od ní.
Doma bez váhání zablokovala jeho číslo a odstranila si ho ze seznamu přátel. Rostislav však její náhlé odmlčení nepochopil a ještě téhož dne se objevil u jejích dveří. Dovnitř ho nepustila, ale vyšla za ním před dům.
„Co se děje? Proč se ke mně takhle chováš?“ spustil bez pozdravu.
„To bych se měla ptát já tebe. Nemáš mi náhodou něco vysvětlit?“
„Všechno nejlepší… Netušil jsem, že je to pro tebe tak důležité.“ Podal jí kytici. „Tady máš květiny. Co víc chceš?“
„Strč si je někam,“ odsekla a demonstrativně je nacpala do odpadkového koše. „Tam patří. Stejně jako tahle naše lež.“
„Můžeš mi konečně říct, o co jde?!“
„Přestaň hrát divadlo!“ vybuchla Amálie a strčila mu pod nos telefon s fotografiemi.