Na jídelní stůl mezitím umístila skleněnou pyramidu, která měla „usměrňovat vibrace hojnosti“, a Jan Řezník se den ode dne víc vžíval do role pána sídla, jemuž všechno patří už jen z principu.
Po čtrnácti dnech pravidelných přednášek o tom, že žena má být „tichou řekou obtékající skálu mužské vznešenosti“, přešel můj choť do otevřeného útoku. Seděli jsme zrovna u večeře, když slavnostně pozvedl vidličku, jako by držel Poseidonův trojzubec.
„Skutečný vládce přece nemůže přebývat jako host ve vlastním domě!“ zahřímal. „Máma se tísní v miniaturním pokoji pro návštěvy a cítí se tu nedoceněná. Bez odpovídajícího postavení se jí blokují energetické proudy. Zítra zajdeme k notáři a převedeš na mě polovinu bytu. Je to otázka vyšší spravedlnosti! Manželé jsou jedno tělo, tedy i metry čtvereční musí být společné!“
Irena Čermáková přivřela oči a s oddaným výrazem pokývala hlavou. „Teprve když žena splyne se svým mužem, nalezne své pravé já…“ pronesla zasněně.
„Jane,“ odpověděla jsem klidně a položila příbor. „Podle občanského práva zůstává majetek, který si každý z manželů přinesl do manželství, jeho výlučným vlastnictvím. Tvoje představa o historické rovnováze naráží na zákon. Žádné přepisování se konat nebude.“
Zrudl tak prudce, až jsem se obávala, že mu praskne cévka. Rázně udeřil pěstí do stolu, aby předvedl hněv olympského boha, jenže místo efektu zasáhl talíř s horkým borščem. Rudá polévka mu vystříkla přímo na domácí kalhoty. Vyskočil a začal po kuchyni poskakovat, srážel židle a připomínal opařeného paviána uprostřed podivného námluvního rituálu.
„Ty… ty chamtivá, přízemní ženská!“ ječel, zatímco si z rozkroku stíral červené skvrny. „Manželka, která se nechce podělit o majetek, je jako strom bez plodů! Tohle je poslední kapka! Pokud zítra večer nebude připravená darovací smlouva, přistoupím k razantním krokům!“
Právě ta věta mi zazvonila v hlavě jako startovní výstřel.
Následující ráno, když oba ještě dospávali a „regenerovali auru“ po dramatickém večeru, jsem si vyřídila návštěvu soudu a podala návrh na rozvod.
Když jsem se vrátila domů, naskytl se mi téměř idylický obraz: Irena s Janem seděli v obýváku a popíjeli můj archivní čaj z porcelánu, který jsem si schovávala na výjimečné příležitosti.
„Vy jste měli pravdu,“…