…detaily u notáře.
Vtom se ozval zvonek. Ve dveřích stáli dva ramenatí chlapi v pracovních kombinézách, jeden držel v ruce přepravní vozík.
„Objednávka na stěhování?“ zahřměl ten vyšší.
Jan Řezník zamrkal. „Jaké stěhování? To je omyl! Čekáme řemeslníky, ne dodávku!“
Vystoupila jsem před něj s tenkou deskou dokumentů v ruce.
„Chytří lidé, Honzo, si nejdřív přečtou zákony,“ usmála jsem se sladce. „A rekonstrukci si hradí z vlastního. Vaše duchovní energie se teď přesune směrem k pronajaté garsonce v Přerově. Auto máte zaplacené na dvě hodiny. Pánové, můžete začít.“
„Cože?! Kam to chcete nosit?“ vykřikla Irena Čermáková a pevně sevřela klec s vyděšeným papouškem.
„To znamená, že jste mi právě velmi ochotně a bez jediné hádky zabalili všechny své věci,“ odpověděla jsem klidně a vytáhla papíry. „Tady je návrh na rozvod. A tady výzva k vyklizení bytu osobami, které zde nemají trvalé bydliště ani vlastnické právo. Zámky dnes večer měním.“
Jan se pokusil napřímit, vypnout hruď a nasadit svůj oblíbený prorocký tón. Udělal krok vpřed – a došlápl přímo do otevřené krabice s maminčinými kaktusy.
Ozval se bolestný řev a Jan se sesunul k zemi, svíraje chodidlo. Veškerá jeho teatrálnost splaskla jako propíchnutý balónek.
„Honzičko!“ zanaříkala Irena a vrhla se k němu. Zamotala se však do svého obrovského šálu, zakopla a s rachotem převrhla stojící fíkus.
Stěhováci si mezi sebou vyměnili pobavený pohled a beze slova začali odnášet kufry, tašky i květináče.
Za půl hodiny byla chodba prázdná. Stála jsem ve dveřích svého tichého, konečně zase vlastního bytu a poslouchala, jak z přízemí doznívá Janovo rozhořčené obviňování matky, že špatně rozmístila jeho energetické pyramidy.
Dámy, zapamatujte si jednoduché pravidlo: jediný prostor, o který se vyplatí dělit s drzouny, je místo přede dveřmi vašeho bytu – a to výhradně zvenčí. Láska je sice krásná věc, ale výpis z katastru je ten nejspolehlivější talisman proti příživníkům i zlým očím.