„Tak tedy dobře,“ nadechla se mladá žena a podala jí ruku. „Jmenuji se Tereza Jandová. A beru vás. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže mluvit s mámou.“
Radmila Křížová na ni zůstala nevěřícně zírat.
„Prosím? A do toho mám zapadat já jak?“
„Protože jste jí neskutečně podobná,“ vyhrkla Tereza. „Psycholog mi řekl, že dokud se nenaučím s mámou komunikovat normálně, nikam se neposunu. Jenže jak? Ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Pořád mě kritizuje. Napadlo mě, že byste jí odpovídala místo mě. Formulovala byste odpovědi správně. Třeba by mě přestala neustále peskovat… a já bych konečně přestala zajídat stres. Co vy na to?“
Návrh byl tak absurdní, až Radmilu rozesmál. Zvedla se, sesbírala si papíry ze stolu a suše poznamenala:
„Teď začínám chápat vaši matku. Takovou hloupost jsem ještě neslyšela.“
Došla až ke dveřím, ruku na klice. Přesto se ohlédla. Tereze se třásla brada, snažila se zadržet pláč a popotahovala jako malé dítě. Přesně tak kdysi brečela i její vlastní dcera. Radmila zaváhala.
„Dobrá,“ povzdechla si nakonec. „Ale pod jednou podmínkou. Všem budu říkat, že pracuji jako psycholožka. Prohlásím, že jsem si udělala rekvalifikační kurz.“
Začátky byly rozpačité. Tereza jí telefonovala, předčítala zprávy od matky a chtěla vědět, jak reagovat. Radmila diktovala odpovědi, jenže Tereza se často ošívala a pouštěla se do polemiky. Po několika hádkách ale obvykle ustoupila a použila alespoň část navrženého textu. A výsledek? Matka už nebyla tak jedovatá a Tereza postupně přestávala bezmyšlenkovitě vyjídat lednici.
Soboty patřily pravidelným videohovorům. V ty dny Radmila jezdila k Tereze domů. Telefon ležel na stole zapnutý na hlasitý odposlech a Radmila jí na papír rychle psala věty, které má vyslovit. Vztah mezi matkou a dcerou se opravdu začal zlepšovat, přestože i Radmila si musela přiznat, že Terezina matka umí být nesnesitelně přísná. Ano, dívka měla pár kilo navíc – ale byl to důvod k neustálému shazování? Vždyť po každém jídle běhala na toaletu. Copak tohle je normální život?
„A tatínek?“ zeptala se jednou Radmila opatrně. Napadlo ji, že možná odešel za jinou, a proto je Terezina matka tak zatrpklá.
„Zemřel, když jsem byla malá,“ odpověděla tiše Tereza. „Dlouho jsem mu to nemohla odpustit. Připadala jsem si opuštěná. Nechápala jsem, že se smrti poručit nedá. Žily jsme hodně skromně, někdy jsme neměly skoro co jíst. Možná proto teď jím tolik – jako bych si chtěla vynahradit všechno to strádání.“
Radmile jí bylo upřímně líto. Sama už mezitím nastoupila jako kontrolorka lístků do kina, přesto si na Terezu dál nacházela čas. Po sobotních hovorech si uvařily čaj a dlouho si povídaly. Zpočátku o maličkostech, pak se Tereza rozpovídala o svých vztazích. Radmila se na oplátku svěřila s manželovou nevěrou i s dcerou, která si vydělávala tancem.
„Tohle bych měla vyprávět své mámě,“ smála se Tereza. „Aspoň by viděla, že moje práce není žádná tragédie.“
Kupodivu Radmila otevřela i téma, o kterém dosud mlčela před každým.
„Se sestrou jsme si byly vždycky strašně blízké,“ začala tiše. „Nikdy jsme se nepohádaly. A pak jsem se zamilovala. Jmenoval se Rostislav Beneš – vysoký, pohledný, pracoval jako mechanik v depu. Jenže já byla nafoukaná. Řekla jsem mu, že se ke mně nehodí. Šárka Malinová věděla, že ho miluju, a nazvala mě hlupačkou. A měla pravdu. Byla jsem dcera vysokoškolského profesora, vychovaná, vzdělaná… a on obyčejný dělník. Připadala jsem si lepší. Odjela jsem na léto k babičce a když jsem se vrátila, byli spolu. Řekla jsem sestře, že si ničí život, a odešla jsem navždy.“
„Navždy?“ podivila se Tereza.
„Ano. Viděly jsme se pak jen třikrát – na pohřbu otce, potom matky a nakonec u notáře kvůli dědictví. Rostislav ji odstěhoval do Litoměřic. Já se mezitím provdala za Bohumila Rýdla.“
„A od té doby jste spolu nemluvily?“
Radmile se stáhlo hrdlo. „Zemřela před dvěma lety.“
„A vy jste nejela ani na poslední rozloučení?“
„Nejela,“ přikývla.
Tereza zavrtěla hlavou. „Mám pocit, že psychologa byste potřebovala spíš vy než já. Jeďte za ní. Na hřbitov. Promluvte si s ní, jako by stála před vámi. Udělala jsem to s tátou. Ulevilo se mi. Opravdu to funguje.“
Radmila tu radu zpočátku odmítala jako nesmysl. Jenže myšlenka se jí neustále vracela. Vzpomněla si na telefonát od Rostislava, na chvíli, kdy jí ztuhly rty a nebyla schopná vyslovit jediné slovo – zda hrůzou z té zprávy, nebo proto, že jeho hlas nad ní měl stále podivnou moc a srdce se jí při něm rozbušilo, tomu sama nerozuměla.