Ta vzpomínka se jí vracela se zvláštní naléhavostí. Nedokázala si ujasnit, zda ji tehdy ochromila samotná zpráva o smrti sestry, nebo spíš to, že hlas Rostislava Beneše v ní i po letech dokázal probudit dávno potlačené city. Stačilo jediné jeho slovo a srdce se jí rozbušilo nepravidelně, jako by zapomnělo svůj rytmus.
Bohumilu Rýdlovi o telefonátu neřekla vůbec nic. Na pohřeb také neodjela. Nedokázala si představit, že by Šárku Malinovou viděla ležet bez života, a už vůbec ne, že by se setkala s Rostislavem tváří v tvář a neprozradila na sobě víc, než by chtěla.
Adresu však znala zpaměti. Sestra jim po celá léta posílala dopisy, přikládala fotografie – své i dětí. Radmila z každé společné fotografie pečlivě odstřihla Rostislava a jeho podobizny ukládala zvlášť, do desek, které ukrývala hluboko ve skříni. Byla ráda, že na tu složku nikdy nenarazila ani její dcera, ani Bohumil. Občas ji napadlo, co by se stalo, kdyby zemřela náhle ona sama. Kdo by pak při vyklízení jejích věcí našel ty podivně upravené snímky? Jak by si to vysvětlili?
Tu noc se převalovala v posteli až do tří hodin. Nakonec vstala, otevřela notebook a bez dalšího váhání koupila jízdenku do Litoměřic. Udělala to rychle, aby si nenechala prostor na rozmyšlenou. Jakmile měla potvrzení v e-mailu, jako by z ní spadl kámen. Usnula tvrdě a ráno, poprvé po mnoha letech, zaspala budík.
Tereza Jandová její rozhodnutí přivítala s pochopením. Dokonce dodala, že se už nejspíš obejde bez Radmiliny pomoci.
„Možná za ní taky zajedu,“ řekla nejistě. „Podívat se.“
Ve vlaku se Radmila dala do řeči s mladým párem, který cestoval na svatební cestu. Připadalo jí zvláštní vydat se na líbánky právě vlakem, ale každý má své představy o romantice. Nakonec jí jejich volba přišla milá. Poradili jí hotel v Litoměřicích a vysvětlili, kde zjistí přesné místo Šárčina hrobu – nevěsta tam totiž vyrůstala a do patnácti let ve městě žila.
Hotel ji příliš nenadchl. Pokoj byl stísněný, vzduch těžký a okna směřovala přímo do hlučné ulice. Uklidňovala se tím, že zde zůstane jen krátce. Odložila kufr, opláchla si obličej studenou vodou a zavolala na správu hřbitova. Když musela vyslovit sestřino jméno nahlas, stáhlo se jí hrdlo a v očích ji zaštípalo. V duchu si zkoušela, co u hrobu řekne – že jí odpouští, že už necítí zlobu, že ji mrzí roky ticha, přestože každý dopis četla pozorně a některé i několikrát, než je pečlivě srovnala do komínků. Jenže když si ta slova představila vyslovená nahlas, zněla cize a těžkopádně.
Převlékla se do tmavých šatů, které se jí zdály pro takovou příležitost vhodné. V zrcadle si všimla, že jí oděv visí volněji než dřív. Možná za to mohly starosti, možná to, že s Terezou začala jíst méně. Přesto byla se svým odrazem překvapivě spokojená.
Květiny se rozhodla koupit až před hřbitovem. Vzala jen kabelku, zamkla pokoj a sešla po schodech dolů. U vstupních dveří se srazila s mužem v kostkovaném obleku, který jí galantně podržel těžké dveře.
„Radmilo?“
Ten hlas poznala okamžitě. Srdce jí vynechalo úder. Kdyby neměla v paměti fotografie, které Šárka posílala, sotva by ho poznala – Rostislav Beneš zestárl, jeho rysy ztvrdly. A přece ji poznal na první pohled, přestože mu za ty roky neposlala jediný snímek.
Zůstala stát bez hnutí. On k ní přistoupil a pevně ji objal. Ucítila svěží vůni citrónu a něco, co připomínalo moře.
„Co tu děláš? Proč ses neozvala?“ vyhrkl.
Stála strnule, ruce jí zůstaly podél těla. Úsměv ze sebe nedokázala vyloudit. Myslela si, že city dávno vyhasly, že se scvrkly na zaprášenou vzpomínku. Teď se však v ní zvedaly jako popínavé rostliny, obtáčely se kolem žeber a rozkvétaly podivnými květy s vůní citrónu a soli.
„Chtěla jsem zajít na hrob za Šárkou,“ odpověděla tiše, protože ticho už bylo příliš nápadné. „Nechtěla jsem nikoho obtěžovat, proto jsem si vzala pokoj tady.“
Rostislav se rozesmál. „Tady? Vždyť to je můj hotel! To je náhoda. Dnes jsem sem ani neměl jet, ale prasklo potrubí ve sklepě, tak jsem si řekl, že to zkontroluju osobně. Jsem rád, že tě vidím. Vypadáš pořád stejně. Víš co? Nechám ti uvařit kávu se smetanou, tu máš přece ráda. Já mezitím vyřídím, co musím, a potom tě odvezu na hřbitov. A večer pojedeš k nám. Žádné protesty. Děti se mají stavit, ještě jsi je neviděla. Kufr ti nechám přestěhovat. Chtěl jsem ti už dávno zavolat, jen jsem si nebyl jistý, jestli bys to vzala…“
Rozpačitě pokrčil rameny a zmlkl.
Radmile najednou došlo, že všechny ty roky v sobě nosila strachy a křivdy, které možná existovaly jen v její představě. Zalila ji prudká lítost nad časem, který se už nikdy nevrátí, i nad sestrou, o jejímž skutečném životě toho tolik nevěděla vlastní vinou.