Radmila Křížová si zhluboka oddechla, jako by tím jediným nádechem uzavřela dlouhá léta ticha a nedorozumění.
„Dobře,“ přikývla tiše. „Uděláme to tak, jak navrhuješ.“
Na hřbitově se Rostislav Beneš nenápadně vzdálil, aby jí dopřál soukromí. Zůstala stát před náhrobkem a marně hledala slova. Žádná věta se nezdála dostatečná. Nakonec jen mlčky pohlédla na fotografii své sestry. Byla na ní dospělá, s laskavým pohledem, který tolik připomínal jejich maminku. Radmila si v duchu slíbila, že se sem ještě vrátí. Tentokrát už ne z povinnosti, ale z potřeby.
Dům, do kterého ji Rostislav přivezl, působil příjemně, přestože byl trochu přeplněný věcmi. Nebyl zanedbaný, spíš postrádal ženský dotek – lehkost, pořádek, drobné detaily, které z prostoru dělají domov. Stačilo by pár dnů péče a všechno by prokouklo.
„Nikdo z dětí by tu s tebou nechtěl bydlet?“ zeptala se opatrně, jako by šlo o nezávaznou poznámku.
Rostislav si povzdechl. „Kdepak. Snacha dává přednost bytu ve městě a dcery to mají do práce příliš daleko. Ale střídají se u mě, jezdí pravidelně.“ Pak se na ni podíval s nečekanou vážností. „Vážím si toho, že se ptáš. Vím, že jsi mě celé ty roky nemusela. Myslela sis, že pro tvoji sestru nejsem dost dobrý. Přísahám ti ale, že jsem ji nikdy nezranil. Snažil jsem se být dobrým manželem.“ Na okamžik zaváhal. „A když už mluvíme otevřeně… kdysi dávno jsem si představoval, že si vezmu tebe. Nedívej se tak překvapeně. Byla jsi nádherná. A pořád jsi.“
Radmila na něj nechápavě zírala. Připadala si, jako by slyšela něco zcela nesmyslného.
„Není ti špatně?“ polekal se. „Posaď se, hned přinesu vodu.“
Zmizel v kuchyni a ona se pomalu usadila do křesla. Zavřela oči. Takže všechno bylo jinak. Celé roky se trápila představou, že ona jediná ví o své dávné, nenaplněné lásce, že to ostatní tuší a litují ji – nebo se jí dokonce potají smějí. A přitom si oba mysleli, že k Rostislavovi cítí jen odpor.
Najednou ucítila dotek u nohou. Leknutím otevřela oči. U jejích bot se stočila huňatá fenka a tiše zabručela, jako by si chtěla položit hlavu přímo na její špičky.
„Vega?“ zazněl z prahu překvapený hlas.
Rostislav tam stál se sklenicí vody a nevěřícně hleděl na psa.
„To je vaše?“ zeptala se Radmila, a hned si uvědomila, jak zbytečně ta otázka vyzněla.
„Byla Šárky Malinové,“ odpověděl tiše. „Od té doby si nikoho nepouští k tělu. Mě sotva toleruje, děti už vůbec. Nedávno mě dokonce kousla.“
Ukázal jí ruku, i když na ní nebyla patrná žádná stopa. Smysl jeho slov byl ale jasný. Radmila se sklonila a opatrně pohladila psí hlavu. Vega se ani nepohnula, jen zavřela oči.
V tu chvíli se ozval telefon. Radmila nespokojeně svraštila čelo. Chtěla hovor odmítnout, ale na displeji se objevilo jméno Tereza Jandová.
„Ano?“ přijala.
„Radmilo Křížová, tady Tereza,“ ozval se rozechvělý hlas. „Promiňte, že ruším. Jen jsem vám chtěla říct… asi se něco pohnulo. Po našem rozhovoru jsem si řekla, že když jste dokázala po tolika letech udělat ten krok vy, proč bych já nemohla zajít za mámou? Dřív nebo později by mě stejně přinutila. Koupila jsem dort a jela k ní. Dala jsem si jen jeden kousek. Zase mi vyčítala váhu, tvrdila, že s takovou si nikoho nenajdu. A když jsem jí ukázala fotku Ondřeje Slámy, prohlásila, že už z očí je vidět, že je to darebák. Mlčela jsem. Neplakala jsem. Ale v noci jsem to nevydržela. Sedla jsem si na podlahu v kuchyni a jedla ten dort přímo z krabice. Lžící. A brečela. Máma přišla, podívala se na mě, vzala si druhou lžíci a přisedla si. Jedly jsme mlčky, obě celé od krému a slz. A pak mi řekla, že se bála, aby se jí nenarodil syn. Že ji můj otec bil, ale nikdy nenechal modřiny, aby si nemohla stěžovat. A měla strach, že by syn byl stejný. Když jsem se narodila já, bála se zas, že skončím jako ona. Že mě taky někdo bude bít. Chtěla pro mě jiný život. Řekla jsem jí, že když mě bývalý nazval tlustou, dala jsem mu facku a vyhodila ho. A my se rozesmály. Představte si to. Nakonec mi řekla, že nejsem tlustá, že jsem krásná. Brečely jsme obě. Byly jsme celé od dortu, ale šťastné. Dort jsem pak vyhodila. A nechci se s ní už hádat. Promiňte, mluvím jen o sobě… Jak jste na tom vy?“
Radmila pohlédla na sestru v rámečku, na Vegu stočenou u nohou. Rostislava nevnímala očima, ale cítila jeho přítomnost za zády.
„Mám se dobře,“ odpověděla klidně. „Myslím, že teď už bude všechno dobré.“