„Nad něčím jsem uvažoval…“ začal Marek Pavlíček a shora si přeměřil Helenu Urbanovou pohledem plným blahosklonnosti. „Řekl jsem si, že se k tobě vlastně můžu vrátit. Zpátky domů. Přece jen jsi byla dobrá manželka. Rozhodně lepší než Nela Brňáková. Uměla ses postarat o domácnost – vždycky teplá večeře o několika chodech, uklizeno, vypráno, vyžehleno… Dnešní mladé holky neumějí nic než utrácet peníze. A to bez rozmyslu! Chápu, když člověk rozhazuje cizí, tak ho to tolik nebolí, ale poslouchej tohle – Nela mi vážně řekla, že žena je na světě kvůli lásce, ne kvůli plotně! Prý vařit nebude, neumí to a ani nechce. ‚Objednáme si jídlo nebo koupíme polotovary,‘ tvrdí. ‚Je třeba si život zjednodušit a nechat si čas na radosti.‘ Jenže mně už tyhle hotovky lezou krkem!“ Přejel si rukou po hrdle, jako by se dusil. „A objednávat si dovoz každý den? Víš, kolik to stojí?“
„To je mi ale pocta,“ ušklíbla se Helena jízlivě. „Pan manžel se rozhodl vrátit do rodiny. Jenže žádná rodina už neexistuje. Tu jsi rozmetal ty sám. A rozbitý hrnek už dohromady neslepíš. Navíc o tvůj návrat nestojím. Opravdu ne. A co se týče těch rozvozů – myslím, že tě to na mizinu nepřivede.“
„Heleno, prosím tě, jaký rozbitý hrnek?“ ohradil se Marek. „Prostě jsem se nechal unést. Mladé tělo, chvilkové poblouznění – komu se to nestane? Jsme spolu dvacet let. Všechno zevšední. Když jíš pořád dokola svíčkovou, jednou zatoužíš po něčem jiném.“ Natáhl se k ní, jako by ji chtěl obejmout. „Nejsme si přece cizí.“
„Tak si tu svoji změnu užij,“ odsekla a ucukla. „My dva jsme si cizí víc, než si dokážeš připustit. A přišel jsi pozdě.“
„Tohle mi nemůžeš udělat,“ zamračil se. „Přicházím s čistým úmyslem. Všechno jsem promyslel. Máme přece děti. Tohle je šance dát naši rodinu znovu dohromady.“
„Jsme rozvedení, Marku,“ připomněla tiše. „O jaké rodině mluvíš? Když jsi mě opouštěl kvůli Nele, napadlo tě vůbec, co bude dál? Děti už nejsou malé. Pochopí to. A udělají si vlastní názor.“
„Jistě, když jsi je poštvala proti mně,“ ušklíbl se. „Komu budeš dobrá? Čtyřicetiletá ženská se dvěma dětmi? Sama? To není žádný med.“
„O můj život se už nestarej,“ odpověděla klidně, i když ji jeho slova bodla. „Když jsi odcházel, taky tě netrápilo, jestli zůstanu sama. A pokud jde o děti – odcizil ses jim sám. S Nelou jsi na ně skoro zapomněl. Nevolal jsi. Filip Starý ti párkrát zkoušel volat, ale věčně jsi neměl čas. Kolikrát jsi mu slíbil, že se ozveš zpátky? A dodržel jsi to někdy? A Markéta Urbanová? Ta je příliš hrdá, aby se vnucovala. Víš přece, jaká je. Rozvod nesla těžce, všechno si dávala za vinu. Čekala, že jí zavoláš a vysvětlíš to. Byla to tvoje malá princezna. A ty ses neozval. Tak se nediv, že mezi vámi vyrostla zeď. Já nemusela říkat ani slovo. Všechno viděli.“
„Ještě si to rozmysli,“ procedil mezi zuby. „Podruhé ti to nabízet nebudu.“
„Už jsem si to rozmyslela,“ zavrtěla hlavou. „A mockrát. Stejnou chybu podruhé neudělám.“
Marek odešel s brbláním a zabouchl za sebou dveře. Helena zůstala stát u okna a sledovala, jak se jeho postava ztrácí na konci ulice. A překvapilo ji jediné – necítila vůbec nic. Ani vztek, ani smutek. Prázdno. Kdyby jí někdo před rokem řekl, že jednou bude takhle klidná, vysmála by se mu do očí. Tehdy ji rozvod zlomil. Doufala, že se Marek vzpamatuje a vrátí. Před dětmi však držela masku statečnosti. V noci tiše plakala do polštáře, přes den se usmívala a opakovala, že všechno bude dobré. Musí být. Byl její první velkou láskou, otcem jejích dětí. Dvacet let společného života považovala za šťastné – alespoň do chvíle, než se u jejich dveří objevila jeho mladá milenka.
Ten den začal docela obyčejně. Marek odešel brzy ráno do práce. Helena měla volno, uklízela a chystala oběd. Filip Starý končil poslední ročník gymnázia, Markéta Urbanová byla o rok mladší. Oba byli ve škole. Helena právě zasunula do trouby pekáč s kuřetem, když zazvonil zvonek.
„Prosím?“ otevřela a otřela si ruce do zástěry. „Přejete si?“
Na prahu stála vysoká blondýna s výrazným líčením a oblečením, které bylo všechno jen ne nenápadné. Přelétla Helenu pohrdavým pohledem od hlavy k patě – od domácího oblečení až po nedbale sepnuté vlasy.
„Vy byste měla pomoct hlavně sama sobě,“ utrousila chladně. „Potřebuji s vámi mluvit. A nebude to příjemný rozhovor.“
Neznámá žena pak bez vyzvání vstoupila dovnitř, jako by to tam dobře znala, a zamířila dál do bytu. Helena za ní zůstala stát v předsíni, aniž tušila, že za okamžik uslyší slova, která jí převrátí život naruby.