„Děti si proti sobě poštváváš jen ty sám,“ dodala Helena ostře.
Marek Pavlíček pokaždé reagoval stejně. „Sejdu se s nimi, to určitě. Jen teď ne, až bude klid,“ sliboval a hovor rychle ukončil. Helena však dobře věděla, že jde jen o plané řeči, jak se nepříjemné povinnosti vyhnout.
Nakonec musela všechno vysvětlovat sama. Snažila se, aby z ní nevyznělo, že jejich otec je padouch, který rodinu opustil bez mrknutí oka. Mluvila o tom, že po tolika letech se jejich vztah vyčerpal, že se odcizili, že Marek potkal jinou ženu a rozhodl se jít za novým životem. Opakovala dětem, že rozvod se týká manželství, nikoli rodičovství. Otcem zůstane napořád.
„Tak proč si s námi o tom ani jednou nepromluvil?“ ozvala se dotčeně Markéta Urbanová. „Proč mi ani nezavolal?“
Helena uhnula pohledem. „Prochází náročným obdobím. Čeká ho rozvod, stěhování, nový začátek… Dejte mu trochu času. Ozve se vám.“
Po Markově odchodu musela zastat obě role – být dětem oporou i autoritou zároveň. Nebylo to snadné, ale otevřenost se vyplatila. Nic před nimi netajila, odpovídala na otázky a nezakrývala pravdu růžovými slovy. Díky tomu se Markéta i Filip Starý s novou situací vyrovnali překvapivě rychle. Domácnost se postupně uklidnila a jméno jejich otce se mezi nimi přestalo skloňovat.
Helena se na rozvod připravila důkladně. Oslovila schopného advokáta – bývalého spolužáka ze střední školy. Výsledek byl pro Nelu Brňákovou, Markovu novou partnerku, více než nepříjemný. Majetek se rozdělil spravedlivě podle zákona. Místo prostorného rodinného domu zůstal Markovi jen třípokojový byt, který dříve pronajímali. Dokonce i jeho firma musela projít majetkovým vyrovnáním – polovina hodnoty připadla Heleně. Ta souhlasila s finanční kompenzací a investovala ji do kosmetického salonu, kde dlouhá léta pracovala. Majitelka se totiž chystala odstěhovat do zahraničí a podnik prodávala. Helena nabídku využila a stala se jeho novou majitelkou.
Po právní stránce tedy vyšla z rozvodu silnější. Marek naopak zůstal zatížený závazky a s napjatým rozpočtem. Ale byla to jeho volba.
…
„Co tady děláte?“ protáhla Nela Brňáková rty do nuceného úsměvu, když otevřela dveře a spatřila Markétu s Filipem.
„Přišli jsme popřát tátovi k narozeninám,“ oznámil Filip a pokusil se projít kolem ní do bytu. „Můžeme dál?“
„To jste nemohli aspoň zavolat?“ odsekla Nela podrážděně. „Máme program.“
„Volali jsme,“ namítla Markéta klidně. „Jenže telefon nikdo nebral. Chtěli jsme ho překvapit.“
„Tak to se vám povedlo,“ ušklíbla se Nela a ustoupila stranou.
V předsíni je přivítal Marek rozpačitým výrazem. Oči mu těkaly, jako by hledal únikovou cestu. V kuchyni jim nalil čaj, zatímco Nela demonstrativně odešla do obývacího pokoje.
„Nevšímejte si jí,“ mumlal. „Zrovna jsme se chystali pryč.“
„Nebudeme zdržovat,“ pronesl Filip a napil se horkého nápoje. Na stole však nebylo nic – ani sušenka, ani bonbon.
„Nela dbá na zdravý životní styl,“ vysvětloval Marek rozpačitě. „Cukr a sladkosti doma nemáme.“
Markéta se na něj zadívala zpříma. „A jsi spokojený? Stálo ti za to vyměnit nás za ni?“
„Nevyměnil,“ bránil se rychle. „Jen je teď všechno složité. Finance nejsou ideální… Ale dám to do pořádku, slibuju.“
Do kuchyně vpadla Nela. „Marku, už jdeme pozdě,“ připomněla mu chladně. „A vy si příště domluvte návštěvu předem,“ dodala směrem k dětem, jako by mluvila o cizích lidech.
„Nelo, klid,“ chlácholil ji Marek, když ji vyvedl na chodbu. „Půjdeme hned. Neviděl jsem je měsíce, aspoň chvíli…“
„Takže jsou pro tebe důležitější než já?“ zvýšila hlas. „Moji rodiče na nás čekají, táta připravil grilování, a ty tu chceš vysedávat? Řekla jsem ti přece jasně, že minulost má zůstat minulostí. Platíš alimenty, to úplně stačí. Jejich matka tě stejně obrala o všechno. A já si tě vzala, i když jsi sotva vyšel s penězi. A teď s nimi chceš ještě udržovat vztahy?“
„To nejsou jen její děti… jsou i moje,“ hlesl Marek.
„Vyber si. Buď já, nebo oni,“ vyštěkla. „Už jsme to řešili.“
„Prosím tě, nerozčiluj se,“ šeptal. „Víš, že tě miluju. Samozřejmě že volím tebe.“
Markéta s Filipem stáli u dveří a všechno slyšeli. Ticho bylo těžší než jakákoli hádka.
„Myslím, že bychom měli jít,“ řekla Markéta suše. „Hodně štěstí, tati. A doufám, že svého rozhodnutí jednou nebudeš litovat.“
Nela se na prahu vítězoslavně pousmála, zatímco Marek zůstal stát mezi nimi, neschopný cokoli dodat.