Blondýna se chovala, jako by jí to tu patřilo. Bez zaváhání prošla předsíní, ani si nesundala boty, a zamířila rovnou do kuchyně. Pohybovala se jistě, jako někdo, kdo už ví, kde co je. Bylo zřejmé, že tu není poprvé. Helena Urbanová ji následovala v tichosti, stále ještě otřesená a netušící, jak tvrdá slova ji čekají.
„Tak tedy,“ začala neznámá, když se usadila ke stolu a s odporem odstrčila hrnek s kávou stranou. „Už mě nebaví čekat, až se Marek Pavlíček konečně rozhoupe k upřímnému rozhovoru. Pořád má nějakou výmluvu – jednou prý není připravený, pak jste nemocná, jindy mají děti důležité zkoušky a nechce je rozrušit… Tohle přece nemůže trvat věčně. Už nechci být jen někdo bokem.“
„Promiňte, ale já vůbec nechápu, o čem mluvíte,“ vydechla Helena zmateně. „Co s tím mám společného já? A proč do toho taháte děti? Kdo vlastně jste?“
Žena se narovnala a teatrálně zvedla bradu. „Jsem ta, s níž váš manžel plánuje budoucnost. Ta, kterou miluje a bez které si nedokáže představit další život. Jsem jeho partnerka.“
„Takže… jeho milenka?“ zopakovala Helena nevěřícně. „To snad není možné. A proč mi o tom nic neřekl? Jak dlouho to trvá?“
„Říkám vám, že Marek k tomu rozhovoru nenašel odvahu,“ odpověděla chladně. „Je příliš citlivý, všechno moc prožívá. Jsme spolu téměř tři roky. A já už odmítám dál přešlapovat v koutě.“
Helena se zasmála, ale ten smích zněl spíš jako záchvat bezmoci. „To mi připomíná pohádku – ještě bych si měla přát stát se vládkyní moří,“ pronesla ironicky. „Dobře. Vyřiďte Markovi, že mu do večera sbalím věci. Může si pro ně přijet. Přeji vám hodně štěstí.“
Blondýna na okamžik znejistěla. „A vy se nehodláte hádat? Nebudete bojovat o manžela?“
„O co bych měla bojovat?“ odpověděla Helena klidněji, než sama čekala. „O vztah, který už tři roky fakticky neexistuje? Pokud dokázal tak dlouho žít dvojí život, pak je rozhodnuto. Ať si přijede pro kufry.“
„Počítali jsme s tím, že budeme bydlet tady,“ dodala žena úsečně a rozhlédla se po místnosti, jako by si ji už přivlastňovala.
Helena se na ni zadívala pevně. „To nepřipadá v úvahu. Dům je rozdělený na čtyři podíly – jeden má Marek, tři připadnou mně a dětem. Tak jsme to kdysi nastavili. Takže tady nezískáte nic. O zbytek se podělíme při rozvodu. Doporučuji vám nemít přehnaná očekávání.“
Nezvaná návštěva odešla s kamennou tváří. Helena si tehdy znovu uvědomila, jak prozíravé bylo trvat na tom, aby veškerý majetek byl psaný rovným dílem na všechny čtyři. Ať se stane cokoli, ona ani děti bez střechy nad hlavou nezůstanou.
„Mami, to přece není pravda!“ plakala Markéta Urbanová, když se o všem dozvěděla. „Táta by nám tohle neudělal. Proč si s námi aspoň nepromluvil? Vždyť už nejsme malé děti.“
Marek Pavlíček se zachoval zbaběle. Své věci si odvezl v době, kdy byla Helena v práci a děti ve škole. Později jí do telefonu vysvětlil, že se chtěl vyhnout scénám a slzám.
„Se mnou ses bavit nemusel, ale s dětmi ano,“ vyčetla mu tehdy Helena. „Co ti udělaly?“
„Jsou ještě mladí, nemají dost zkušeností, aby to pochopili,“ odbyl ji. „Až vyrostou, uvidí to jinak.“
Právě tím si ale podřízl větev. Filip Starý i Markéta by možná dokázali přijmout realitu, kdyby s nimi mluvil otevřeně. Jenže Marek byl příliš pohlcen novým vztahem s Nelou Brňákovou a řešením majetkového vypořádání. Na děti mu nezbýval čas. A Helena si musela přiznat, že jí to částečně vyhovovalo. Bylo jí jich líto – otce milovaly – ale kdyby se snažil získat si jejich přízeň, situace by byla mnohem složitější. Nakonec však o jejich blízkost nestál. A když si po čase uvědomil, že má někde syna a dceru, kteří dospívají bez něj, bylo už pozdě.
Helena dokonce zpočátku potlačila vlastní hrdost a snažila se vztah mezi dětmi a otcem zachránit. Volala mu a prosila ho, aby si na ně udělal čas.
„Marku, Markéta se uzavírá do sebe, skoro se mnou nemluví. A Filip je plný vzteku. Vezmi je o víkendu ven, běžte třeba na oběd nebo do kina. Už měsíc jste se neviděli. Tobě to nechybí?“
„Nemám na to prostor,“ odpověděl podrážděně. „Rozvod je před námi, s Nelou zařizujeme byt. Navíc jsem jí slíbil divadlo a večeři.“
„To můžeš stihnout večer,“ naléhala Helena. „Stačí pár hodin přes den.“
„Pracuju od rána do večera. O víkendu si chci odpočinout, ne poslouchat výčitky,“ odsekl. „Stejně vím, co by mi říkali. Určitě jsi je navedla, aby mě přemlouvali k návratu. Nebo budou chtít peníze.“
Helena vzplanula hněvem. „To ti namluvila Nela? Nikdy bych děti proti tobě neštvala. Ani na okamžik mě nenapadlo je využívat jako zbraň proti vlastnímu otci.“