Nela Brňáková se na prahu ještě ušklíbla – vůbec jí nevadilo, že Markéta s Filipem slyšeli každé slovo. Naopak. V duchu ji těšilo, že děti jejího nového manžela konečně pochopily, kde je jejich místo. Aspoň přestanou Markovi neustále volat a dožadovat se jeho pozornosti. Teď už snad dají pokoj.
Uplynulo několik týdnů.
„Přemýšlel jsem o tom,“ začal Marek Pavlíček opatrně a shovívavě se zadíval na Helenu Urbanovou. „Možná bych se mohl vrátit. Domů. K tobě. Přece jen jsme rodina. Nebyla jsi špatná manželka… vlastně jsi byla ve všem lepší než Nela.“
Helena nadzvedla obočí, ale mlčela.
„Vždycky bylo navařeno, uklizeno, prádlo vyprané a vyžehlené,“ pokračoval Marek, jako by vypočítával položky na seznamu. „Tři chody k obědu nebyly výjimkou. Doma fungovalo všechno.“
„A tvoje osudová láska tohle nezvládá?“ utrousila Helena s lehkým posměchem. „Vždyť jsi tvrdil, že bez ní nemůžeš dýchat.“
Marek si podrážděně promnul šíji. „Nezvládá. Dnešní mladé holky nejsou vedené k ničemu. Umí jen utrácet cizí peníze. Prý žena není stvořená pro sporák, ale pro lásku a radosti života. Vařit se učit nehodlá, prý existuje dovážka jídla a hotovky. A že si máme život zjednodušovat, ne si ho komplikovat kuchyní.“
Hořce se zasmál. „Jenže ty polotovary už mi lezou krkem. A objednávat každý den? To je při dnešních cenách šílenství.“
„Ale vždyť vyděláváš, ne?“ opáčila Helena klidně. „Tak svou mladou paní živ. Myslela jsem, že ti aspoň dá dítě. Děti říkaly, že čeká miminko.“
„Nikdy těhotná nebyla,“ odsekl. „Jen to hrála. Pak tvrdila, že se spletla. A nakonec mi oznámila, že rodit nehodlá. Nechce si prý kazit postavu. Když nad tím přemýšlím… co jsem na ní vlastně viděl kromě vzhledu? Neuvaří, neuklidí, pračku nezapne. Jednou týdně musím objednat úklidovou firmu. A o dítěti nechce ani slyšet.“
Helena se rozesmála – tentokrát upřímně. „Tak to ti to spočítala i za nás. Myslel sis, že si tě vzala z lásky? Ne, Marku. Chtěla majetek – dům, firmu, byt. Jenže realita byla jiná, než si vysnila. A když už nezískala všechno, rozhodla se vytěžit aspoň něco. Jak se říká – i z mizerné ovce se dá ostříhat pár chomáčů.“
„Díky za podporu,“ procedil mezi zuby. „Ale o to nejde. Chci se vrátit. K tobě, k dětem. Máme přece společnou minulost. To se nedá jen tak zahodit.“
Helena si povzdechla. „Jsme rozvedení, Marku. Rodinu jsi opustil ty. Když jsi odcházel za Nelou, o nás jsi nepřemýšlel. Děti už tě nepotřebují tak jako dřív. A když tě potřebovaly nejvíc, nebyl jsi tu. Nemáš se kam vracet. Jdi zpátky ke své ženě. A nás nech konečně žít.“
„Kde jsi tak dlouho?“ přivítala ho Nela Brňáková podrážděně, sotva otevřel dveře. „Čekám tu celé odpoledne. A proč mi nepřišly peníze na účet? Nemůžu nikam jít. S Lenkou Kratochvílovou jsme si chtěly sednout do kavárny.“
„Tak si najdi práci,“ vybuchl Marek. „Nestačím plnit tvoje přání. Mám problémy, splácím dluhy, věřitelé mi dýchají na záda. A ty řešíš kavárny a nákupy. Co bude k večeři?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Nenechal jsi mi peníze na objednávku. Tak si vezmi, co najdeš.“
Otevřel lednici. Plastová krabička se salátem z listí, pár jablek, láhev vody. Nic víc.
„To bys opravdu nemohla občas něco uvařit?“ vydechl unaveně. „Mám hlad.“
„Nejsem tvoje služka,“ odsekla a pohodila hlavou. „Umíš používat sporák, tak si poraď.“
„Pak začni vydělávat ty,“ opáčil ostře. „Doma z tebe stejně žádný užitek není. Byl jsem blázen, že jsem se kvůli tobě rozvedl s Helenou.“
„Blázen jsem byla já, že jsem si tě brala!“ zaječela Nela. „Myslela jsem, že mě budeš hýčkat a zabezpečíš mě. Zasloužím si lepší život. Moje mládí a krása mají svou cenu. A ty ze mě chceš udělat kopii své bývalé ženy? To ani náhodou. Podám žádost o rozvod a budu chtít polovinu majetku. Mám dobrého právníka. Stejně jako Helena.“
Marek si ji mlčky prohlížel. „Obávám se, že s ním nejsi jen kamarádka,“ poznamenal tiše. „Jak jsem mohl být tak slepý, že jsem kvůli tobě obětoval rodinu?“
Rozvod přišel rychle. Soudní tahanice byly vyčerpávající, ale třípokojový byt si Marek Pavlíček nakonec uhájil. Zato dluhy mu zůstaly – a ještě narostly.
Ve čtyřiceti pěti letech začínal od nuly. Žil sám, bez iluzí, zato s tvrdou zkušeností. Postupně se snažil dávat věci do pořádku – splácel závazky, víc pracoval, a hlavně se pokoušel znovu navázat vztah s Markétou a Filipem. Občas zavolal i Heleně. Stále v něm přežívala naděje, že by jednou mohl napravit, co zničil.
Jestli mu však bude odpuštěno, to už nezáleželo jen na něm.