Tereza Kratochvílová si pevně stanovila hranici — tchyně už jí nebude bez vyzvání zasahovat do každodenního života. Opatrně odsunula prázdný šálek na podšálek, vzala mobil a vytočila číslo své maminky.
„Ahoj, mami. Jak se máš? Jsi ještě v práci? Aha, jasně, je pátek… Potřebovala bych s tebou něco probrat. Zvládneš se dnes večer zastavit? Kolem šesté? Ne, opravdu je všechno v pořádku, i Vítek Doležal se má dobře. Jen bych se ráda poradila. Budu tě čekat.“
Hned nato zavolala Nikole Šimonové.
„Tak co, podařilo se?“ ozvalo se místo pozdravu. „Mám tě na hlasitý odposlech, jsme tu s Lucií Řezníkovou, právě jsme vyšly z fakulty.“
„Ne, holky, nepodařilo. Prý doma jen tak postávám a vířím prach, takže klidně můžu jeho mámě věnovat dvě hodiny denně, aniž by mě to jakkoli omezilo.“
„To si děláš srandu! To řekl Aleš Míka?“ v Luciině hlase zazněl vztek.
„Hm.“
„Promiň, ale toho Aleše bys měla vyhodit. Je úplně stejný jako ostatní…“
„Nechci to hrotit. Mám plán, jen ho sama nezvládnu. Lucie, objednej mě v pondělí ke kadeřnici. Potřebuju dát sama sebe trochu dohromady. Přijdu v půl páté. A vezměte termosku s kávou a pár croissantů, ano?“
Souhlasily a hovor skončil. Tereza pustila v kuchyni vodu a začala sklízet nádobí. U jednoho hrnku se však na okamžik zarazila — byl to ten, z něhož ráno pil její muž. V hlavě jí znovu zazněla jeho slova: „Stejně doma nic neděláš.“
Ta věta bodla, ale slzy nepřišly. Jen nastavila porcelán pod proud vody a mlčky sledovala, jak po něm stékají kapky.
Aleše Míku spatřila poprvé pár dní před Silvestrem. Byl o patnáct let starší, rozvedený a posílal výživné dospívající dceři.
Ve svých šestatřiceti působil skvěle — udržovaný, sebejistý, s lehce ironickým úsměvem. Už deset let pracoval jako barman v nejvyhlášenějším rockovém klubu v Plzni, kde byl mezi hosty téměř legendou.