Hana Kolářová si dceru dlouze a zkoumavě prohlížela.
„Myslíš to vážně? Zvládneš školu i všechno kolem? Přijde mi to najednou.“
Tereza si opřela dlaně o kuchyňskou linku. „Není to žádný rozmar. Do zkouškového zbývá měsíc a půl, mám čas se připravit. Když začnu teď, můžu mít titul co nejdřív.“
„Ale ještě nedávno jsi říkala, že malý potřebuje mámu pořád u sebe…“
Tereza sklopila oči k troubě, kde se pomalu zvedal koláč. Nakonec vydechla: „Jsem unavená z toho, že jsem na Alešovi úplně závislá. Má pocit, že celý den nic nedělám. Bolí mě to. Chci pracovat, vydělávat si a stát na vlastních nohou. Když budu mít vlastní příjem, nebude muset brát každou směnu a mizet z domu od rána do noci.“
V tu chvíli se ozval telefon.
„Přesnost sama,“ zamumlala Tereza a přijala hovor. „Dobrý den, paní Věro… Ano, byli jsme venku, teď jsme doma. Aleš říkal, že v pondělí přijedeme. Co měl k snídani? Kávu a zase spěchal… Proč jsem ho nevzbudila? Je dospělý, ne? A já zrovna uspávala Matyáše…“
Z druhé strany se ozvalo další napomenutí. Tereza pevněji stiskla telefon. „Počkat s ukládáním malého, aby Aleš nepřišel pozdě do práce? To myslíte vážně? Promiňte, teď nemůžu mluvit, mám tu maminku. Nashledanou.“
Mobil odložila na stůl.
„Pořád si k sobě hledáte cestu?“ nadhodila Hana.
„Možná si jen potřebuje s někým povídat. Tak volá mně. Bojí se o syna.“
„A kdo se bojí o tebe?“ odsekla Hana. „Opravdu ti radila, ať kvůli Alešovi neuspáváš dítě?“
Tereza tiše přikývla.
Hana si povzdechla. „Dobře. Vrať se na univerzitu. Domluvím si v práci volno a postarám se o vnuka. Ale jednu věc mi slib — dokonči to. Titul s červeným diplomem se ti ještě bude hodit.“
Tereza matku pevně objala. „Děkuju, mami.“
⸻
V pondělí se zastavili u Věry Čermákové. Tereza si ani nesundala boty.
„Matyáši, maminka má schůzku. Zůstaň s tatínkem a babičkou,“ pohladila syna a pak se obrátila k manželovi. „Já nebudu dlouho, vrátím se až později.“