…v nejznámějším klubu v Plzni.
Když ho Tereza Kratochvílová tehdy uviděla poprvé, ani ji nenapadlo, že by z toho mohlo být něco vážného. On ji bral spíš jako mladou holku, která se přišla pobavit. Jenže pro ni se Aleš Míka stal ztělesněním všeho, co obdivovala.
Kamarádky ji varovaly, připomínaly jí věkový rozdíl i to, že každý z nich stojí jinde.
„Máš před sebou kariéru ve financích, skvělé vzdělání,“ zdůrazňovala Nikola Šimonová. „A on…“
Tereza však jejich pochybnosti odmítala slyšet.
Získat si ho nebylo těžké. Stačilo, že mu věnovala plnou pozornost, dívala se na něj s obdivem a neskákala mu do řeči. Aleš mezitím vyprávěl historky ze zákulisí nočního života, okořeněné léty za barem. Uměl zaujmout, přesně věděl, kdy přidat špetku tajemství a kdy humor.
Po svatbě si rychle nastavil pravidla. Žádné hádky, žádné scény — toho si prý užil dost v prvním manželství. Tereza zůstane doma s dítětem a postará se o chod domácnosti, on bude vydělávat. Peníze bude spravovat on; pokud něco potřebuje, stačí říct.
Mladá a nezkušená v tom tehdy neviděla nic znepokojivého. Brala to jako přirozené uspořádání. Jen jednou ji zamrazilo — když zaslechla, jak do telefonu s pobaveným tónem poznamenal:
„Aspoň jsem si vzal mladší. Dá se ještě formovat.“
Tehdy nad tím mávla rukou. Dnes, když stála u dřezu a voda šuměla do odpadu, si tu větu znovu vybavila. A poprvé si připustila otázku, kterou si dosud zakazovala: je takhle opravdu spokojená? Odpověď ji překvapila svou jednoznačností.
Z chodby se ozval dusot malých bosých nohou. Tereza se pousmála — Matyáš Havelka byl vzhůru.
„Tak co, spáči?“ naklonila se k němu. „Půjdeme ven? Cestou potkáme babičku. Už se ti po ní stýskalo?“
O hodinu později si Hana Kolářová hrála s vnukem v parku. Tereza mezitím doma zasunula koláč do trouby a nechala zabublat kávovar.
„Mami, uděláš si kávu? Potřebuju s tebou mluvit.“
Hana neochotně pustila autíčko z ruky, políbila chlapce do vlasů a zamířila do kuchyně.
„Děje se něco?“
Tereza se nadechla. „Rozhodla jsem se vrátit na univerzitu. Pomůžeš mi?“