Aniž by čekala na jakoukoli reakci, otočila se na podpatku a odešla.
Věra Čermáková si pohrdavě odfrkla. „Ta už se úplně utrhla ze řetězu. Nevaří, nestará se… Vím moc dobře, že chodíš do práce hladový,“ utrousila směrem k synovi.
Aleš Míka zůstal stát beze slova. Ještě pořád vstřebával, že Tereza odešla bez dalšího vysvětlování.
O dvacet minut později už Tereza Kratochvílová vstupovala do kadeřnictví, kde na ni čekaly Lucie Řezníková a Nikola Šimonová. Přivítaly ji objetím a ona se usadila do křesla před zrcadlem.
„Vrátím se zpátky,“ oznámila s odhodlaným úsměvem.
„Kam přesně?“ podivila se Lucie.
„Na univerzitu. Máma mi pohlídá Matyáše Havelku. Chci dokončit ročník s vámi. Potřebuju všechny zápisky, seminárky, cokoliv máte. Sama to nezvládnu. Dodělám titul, najdu si práci. A přestanu být jen tou, co vysedává doma na gauči.“
„A Aleš o tom ví?“ nadhodila opatrně Nikola.
Tereza zavrtěla hlavou. „Netuší nic. Ani to, že jsem se šla ostříhat. Už mě nebaví dělat služku ve vlastním bytě.“
⸻
Večer ji doma čekala bouře.
„Ty ses vážně šla dát ostříhat? Na co, když jsi stejně pořád doma?“ spustil Aleš hned ve dveřích.
„Protože doma už zůstat nechci. Vrátím se ke studiu. Máma mi pomůže s malým. Potřebuju zase cítit, že žiju svůj život.“
„To kvůli jedné větě? Myslíš to vážně?“
„Myslíš, že jsem z kamene?“
„A jak chceš skloubit školu a domácnost?“
„Máme pračku, myčku i vysavač. A jestli je pro tebe problém po sobě uklidit talíř, můžeš se klidně přestěhovat k mamince.“
„A kdo zaplatí nájem a jídlo? Čekáš, že tě budu živit jen tak?“
Zhluboka se nadechla. „Takže sis myslel, že když ses oženil, pořídil sis majetek?“
„Já vydělávám. Já rozhoduju.“
„Tak si rozhoduj. Já už takhle dál žít nebudu.“
Popadla syna, vyšla na chodbu a přivolala taxi. V autě vytočila číslo Hany Kolářové.
„Mami, jedeme k tobě. Už si nenechám namlouvat, že jsem jen kus nábytku. Postavíš se za mě?“
„Vždycky, Terezo. Čekám vás.“
Přitiskla Matyáše k sobě a zadívala se z okna. V duchu si tiše řekla: Vracím se domů.