Kovový zvuk páčidla zarytého do zámku se prázdným domem rozlehl jako výstřel. Stanislava Veselýová, podsaditá žena v opraném baloňáku, si rukou přitáhla šátek, který jí sklouzl do čela, a znovu zabrala. Paže se jí třásly námahou, nikoli strachem.
„Mami, neměly bychom toho nechat? Co když někdo vyjde na chodbu…“ šeptala Lucie Tkadlecová a nervózně si okusovala nehet. Vedle ní postával kočárek, ve kterém seděl tříletý Matěj Dlouhý a nechápavě těkal očima.
„Buď zticha!“ okřikla ji matka a hřbetem ruky si setřela pot z čela. „Řekneme, že jsme ztratily klíče. Kateřina Kovářová si klidně může ještě rok dřít v té své Ostravě za pár korun. A byt má jen tak zet prázdnotou? Ty se s malým mačkáš u nás v paneláku v jedné místnosti a to ti nevadí? Tady se zabydlíš, vytřeš prach a hotovo. Složenky budu vybírat ze schránky sama, nikdo si ničeho nevšimne.“
Zámek konečně povolil a dveře se s táhlým zaskřípěním otevřely. Z předsíně se vyvalila vůně čerstvé malby, nových podlah a neobydleného prostoru. Stanislava Veselýová se narovnala, jako by právě zvítězila, a vstoupila první do šera.
„Podívejme se, jak si to zařídila…“ zamumlala, když nahmátla vypínač. „Plovoucí podlaha, všude zrcadla. A já jsem si v koupelně čtyřicet let nevyměnila ani obklady.“
Vzápětí ticho rozerval pronikavý jekot. Alarm se spustil tak náhle a tak hlasitě, až jí vyklouzlo páčidlo z ruky a dopadlo na světlou podlahu. Siréna řvala, až z ní bolela hlava a svíral se žaludek. Z chodby se ozval dusot těžkých bot.
„Stát! Ruce ven z kapes!“ zahřměl ostrý hlas.
Stanislava zůstala stát jako přimražená, před očima jí blikala červená světla a kolena se jí podlamovala.
Kateřina si pocit křivdy nesla už od školky. Měl chuť studené krupicové kaše a vody z kohoutku. Zatímco Lucii kupovali šaty s krajkou a lakované střevíce, ona dědila všechno po ní — vytahané svetry, vyšisované sukně i těžké boty, které se jí každou zimu znovu rozpadaly.
„Mami, mně se zase odlepuje podrážka,“ řekla tehdy tiše a ukázala na špičku své promočené boty.