„Mami, mně se zase odlepuje podrážka,“ řekla tehdy tiše a ukázala na špičku své promočené boty.
Stanislava Veselýová ani neodtrhla oči od televize.
„Přilepíme to lepidlem. Lucie potřebuje novou bundu, už je velká, nemůže chodit mezi kluky jako chudinka. Ty jdeš jen do školy a zpátky, to vydržíš.“
Když bylo Kateřině šest, otec od rodiny odešel. Od té doby se doma kupoval jen levný, okoralý chleba a mateřská náklonnost patřila výhradně Lucii. Ta věděla, jak si přízeň pojistit – v pravou chvíli matku objala, pochválila její obyčejné karbanátky nebo uronila pár slz. Kateřina tohle neuměla. Uzavírala se do sebe, působila tvrdě a odtažitě, ale v nitru si budovala pevné odhodlání.
Když se Lucie v osmnácti narychlo provdala, Kateřina si poprvé oddechla. Klid však netrval dlouho. Po dvou letech se sestra vrátila – s kufrem, rozpadlými sny a dítětem pod srdcem. Manžel holdoval alkoholu a věrnost mu nic neříkala.
„Copak ji mám vyhodit?“ bědovala Stanislava, když ustýlala Lucii jedinou postel v ložnici. „Bude z ní matka. A ty, Kateřino, si lehneš na rozkládací lehátko v obýváku. Vždyť se tam vejdeš.“
Rozvrzané lehátko skřípalo při každém pohybu, ale Kateřina si na něm každou noc opakovala učivo. Na vysokou školu se dostala bez cizí pomoci, na stipendium.
„Nech toho studování,“ bručela matka, když si Kateřina po večerech přivydělávala v nonstop obchodě, aby si koupila aspoň pořádné džíny. „Běž dělat do školky pomocnou sílu. Matěj Dlouhý tam bude pod dohledem a něco přineseš domů. Lucie si po porodu musí odpočinout, je slabá.“
„Do školky nepůjdu, mami,“ odpověděla tehdy klidně a zapnula si tašku. „Stěhuju se na kolej.“
„Jen si hraj na důležitou!“ křičela za ní Stanislava. „Bez matky nepřežiješ! Ještě se připlazíš zpátky!“
Nepřiplazila. Školu dokončila s vyznamenáním, zatímco Lucie střídala známosti a nechávala Matěje u babičky. A pak Kateřina podepsala pracovní smlouvu a odjela na sever do Ostravy. Tři roky strávila v obytném kontejneru na okraji města.